Když si vzpomenu, někdy, kdysi dávno, když jsem si jen tak snívala o tom, jak až budu matka - to bylo ještě před tím obdobím, než jsem začala veřejně říkat, že děti nechci, že je to vopruz (a měla jsem pravdu!), tak tam patřily třeba ty představy o rodinných víkendových výletech. Ty jsem si totiž vždycky přála. Než mi došlo, že by to pak mohlo vypadat jako ve většině amerických komedií, kde jsou z toho nadšení jen rodiče - teda jen do té chvíle, než jim to děti svýma kecama taky pokazí...
Snila jsem si o tom, jak budu děti pravidelně fotit, což se mi dařilo skvěle první rok života prvního dítěte. Poté se naučil chodit a následně ničit cokoliv mu přišlo pod ruku. Můj foťák v tom nemohl být výjimka. Takže šup s ním někam do skříně. A fotit jen když nebude zbytí.
Pak se narodil druhý barbárek a já se fakticky snažila něco fotit, ale ten starší byl v období "já to taky zkusím." No jasně, já dám tříleťákovi do ruky svůj jedinej megahistorickej foťák, protože on chce bejt jako maminka. Kulový! Takže rychlý cvak a cvak a zase schovat. Pak to samý měla druhorozená. Mohlo mi hrábnout, ale dnes, se staženým zadkem, dovolím foťák už i tý mladší...
Chtěla jsem zapisovat jejich pokroky a vést jim úžasný dětský deníky. Představovala jsem si, jak tam nadšeně budu vypisovat jejich první slova, jak se jim modeluje řeč, co všechno umí a taky co se jim přihodilo a převyprávím jejich neopakovatelný dětský historky a kecy, který člověka dostanou všemi možnými způsoby - smíchy do kolen, do úzkých, uvedou v údiv, rozpálí do běla, způsobí infarkt. Ne, ten ještě ne, takovou radost jim neudělám...
Dokonce jsem jim to chtěla i sama svázat a udělat super hyper unikátní záležitost z ručního papíru. Postupem času do toho přibyly i fotky a kresby. No, vypadalo to úžasně, hotový veledílo. Kosmova kronika hadr...
Chtěla jsem jim psát dopisy do mailový schránky, třeba jednou za měsíc shrnout vše, co bych jim chtěla říct, ale neřeknu, protože by z toho zatím nic moc neměly, jelikož se ty dospělácký věci malým dětem neříkají a pokud, tak aby měly skutečný význam, měly by je slyšet jako starší nebo třeba dokonce až v moment, kdy sami budou rodiči. Proto jsem jim chtěla psát do tajný schránky a heslo jim dát až budou dospělí...
Prvorozenýmu bude v listopadu 9. Druhorozená v březnu oslavila 6.
To je celý. Některý sny jsou tak vtipný, když si je vysnívá dospívající hlava. Když je spřádá singl mozek nepoznamenanej realitou rodičovství!
PRAVDA? Byli jsme na tolika rodinných výletech, že bych to spočítala na prstech jedný ruky. Protože "mě se to stát nemůže", tak mi kiks počítače sežral poslední 3 roky (naštěstí jen 3, jinak by to bylo 13!), ale stejně z toho žádný světový alba nebudou. A co se týče deníčků? Od jejich narození mám co dělat, abych si psala ten svůj. A emaily? Ty v poslední době píšu jen za peníze...
Přesto mi přišla před pár dny inspirace. Tak traaaaaapně jednoduchá, že se divím, že mě to už nenapadlo. No, nenapadlo. Kdyby jo, tenhle článek by byl více reader friendly. Není. Má inspirace se jmenuje 5 year journal. Prostý jak facka.
Jeden blok - 5 let. Každý den jen pár řádků.
Naprosto uchvácená....
P.S.: Ne, nebudu to vyrábět. Znám se! Chci začít 1. září a do tý doby mám čas sehnat super notes, kam se to bude psát...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)