#193 Plakej až zítra!

Vyskočilo na mne ráno z facebooku. Kdyby se ti náhodou chtělo plakat, tak ať víš, že dnes se máš usmívat. A čti si to každý den! Mrkající smajlík. Dokonce dvojitý!

A my, super silné ženy, nasadíme úsměv a jdeme vstříc nepřízni osudu. Co na tom, že už nemůžeme a padáme únavou. Co na tom, že jsme na všechno samy. Co na tom, že nám občas není vůbec do smíchu a uvnitř dost možná pláčeme. Prostě to dáme, ne?

Dáme. Jasně, že to dáme! Když se člověk zapře, když se zabejčí, zvládne všechno. A co nejde silou, půjde ještě větší silou. A pak jednoho dne padneme - vysílením. Tichý pláč naší duše nás udolá. Pláč, který jsme nikdy nemohly vidět, protože jsme šly dál a dál. Protože nám něco v nás zakázalo sednout. Zakázalo nám zastavit se. Bránilo nám poddat se poryvům větru místo jeho vzdorování...

Pro ženu toužící po dokonalosti je pláč opravdová prohra.

Není nic víc ponižující než když vás vidí druzí plakat. Pláč je něco, co patří jen vám. A když už pláčete, prořvete klidně i hodinu. A pak je na dlouho pokoj. Tak jsem to měla já. Nerada jsem plakala před druhými. Při pláči jsem se cítila tak neuvěřitelně slabá a zranitelná, že jsem s ním chtěla být jen a pouze já. A vlastně se mi to celý život docela dobře dařilo...

Změnily mě děti.
Moje touha po dokonalosti nemohla dostat líp na p*del než mateřstvím. To mě dokonale probralo. Nejvíc ten poslední rok. Nejdřív jsem vzdorovala, ale vedlo to k naprostýmu šílenství. Ten pocit selhání byl tak zničující, že se mě držel ve větší či menší míře 3 roky. Až s roční dcerou jsem se začala probírat. Jako ze sna. Pak se věci zlomily a já se začala dávat pomaličku do kupy. Ale lekce pokračovaly. Loni jsem dostala několik velmi výživných a řekla si, že dokonalost je úplně na prd.

A já už jednou řekla, že nechci život na prd. A to, co nemusím dělat, dělat prostě nebudu. Takže klidně pláču. A když se mi chce, rozhodně neodkládám na zítřek. Odkládám to většinou na noc {mrknutí}. Popláču si pod peřinou. Někdy pár slziček skápne i do kudrnatých vlásků druhorozené, která si v posledních týdnech měsících udělala z mojí postele vlastní pelíšek.

Už dávno nepláču hodiny. Stačí jen myšlenka, pár kapek a vše je pryč...
Utřu oči, pohladím jí a říkám si, zda dělám dost, když jí nechávám svobodně plakat. Když jí nerozmlouvám její emoci, jen jí obejmu a nechám vše odeznít vlastním tempem. Snad to stačí. A snad tenhle stejný metr stačí i prvorozenému. Kašlu na to, že kluci nepláčou. To řekl stejný idiot, který nám doporučil plakat až zítra! (Až poté, co si znovu přečteme, že máme plakat až zítra!)

Ano, někdy není potřeba hned plakat.
Ale jestli je něco víc osvobozující než pustit to, co cítím, tak prosím, nechám se poučit...
Ale pokud ne, nechte mě v klidu plakat jak se mi zachce...