16. září 2016

#233 Nepřeskakuj lekce!

Někdy se snažíme přeskočit některý lekce.
Nevím, co přesně nás k tomu vede. Je v tom možná zbytek pubertálního rebelství, kdy prostě nechceme ctít zajetý řád věcí. Řád, který nemá smysl nabourávat. Pak místo prkenných ohrádek chceme bořit čínský zdi. Jsme na sebe naštvaný, protože místo pocitu vítězství se dostáváme do kolotoče pochybností. Víra ohrožena na nejvyšší možný stupeň!


Proč opakujeme cestu slepou uličkou? Proč se někdy zkoušíme přesvědčit o tom, že se věci mohly změnit? Jak dlouho lze dávat "novou šanci"?

Někdy může být stejně škodlivé zkoušet, zda se věci změnily, jako uzavřít cestu a nevěřit, že je změna možná. V takových chvílích, kdy nevíme, jak se rozhodnout, má nastoupit hlas srdce. Bez debat, bez pochybností, bez kalkulu. A je směšný, když si potvrdíte, že ten už budete poslouchat víc a pak nějak couvnete a...

Co jsem vlastně čekala?
Proč jsem překvapená?

Lekce neuzavíráme my. Lekce se uzavírají samy v moment, kdy nejen pochopíme, ale začneme se jimi řídit. Začneme moudrost lekce ctít a vnitřně následovat.
Tohle není žádná hra, tohle je realita a jakákoliv snaha obejít to končí... blbě...

Můžeme narážet stále do zdi, nebo vytvoříme bránu a tou pak pohodlně projdeme.
Můžeme zeď obejít. Můžeme postavit schody, které nás přes ní dostanou... Je jedno, jaké je řešení. V ideálním případě žádné zdi nejsou. Pokud dojdeme k řešení, pochopíme ho a naučíme se ho aplikovat, už pro nás žádná zeď nemůže být překážkou.

Pokud se ale chováme jako hlupáci, pak si nic jiného než omlácenou hlavu nezasloužíme. A omlácená bude tak dlouho, dokud nepochopíme, že to řešení, které známe, platí pro všechny případy tohoto typu.

Lekce nejsou od toho, abychom je přeskakovali.
Lákavé! Ale může se to pěkně prodražit.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)