Možná ale přesně tenhle stav potřebuju k něčemu jinému.
Moc dobře vím, jaký pláč jsem spolkla a nenechala naplno projevit. A také vím, že nemá smysl se mu poddávat, protože to stejně nic neřeší. Přesto ta rýma tady dnes je a já se s tím prostě musím srovnat. Hotovo.
Tenhle týden jsem měla spoustu myšlenek k projektu 365. Jestli to fakt beru tak vážně, jak to chci brát, stále mám rezervy. A opravdu začínám silně pochybovat o tom, že za vším je nedostatek času. Opět mám pocit, že jednak trochu bojuju s nějakou touhou po dokonalosti a tím se do krve trýzním. Samozřejmě tak nějak zbytečně. Jak jinak. Ale paradoxně nejsem srovnaná s tím, že je to veřejně, přestože o to vlastně jde a já si to tady píšu stále na koleně.
Přistupuju k tomu vážně a současně vše bagatelizuju na nejnižší možnou úroveň. Je v tom jistý podivný paradox, který mi připomíná dávno překonané časy. Zdá se ale, že zas tak překonané to není. Uvnitř mě rozhodně ne. Narazila jsem na to už dřív, ale všímám si, že lidi více řeší svůj strach z neúspěchu. Jejda, pod tou tíhou už jsem se dávno zhroutila. Já se přistihla v opačném pólu, v určitých oblastech bojuji se strachem z úspěchu.
Že by se vlastně fakt mohlo stát to, co si přeju...
Kolem a kolem je jedno, co nás zastavuje. Strach jako strach. Pohltí nás a ta naše opatrnost je směšná a ničivá současně. A nikam to nevede. Všechna ta energie, kterou vytváříme, jen někam odpluje. PUF. A je v háji.
Nechávám svou sílu jen tak zmizet v prostoru a místo stoupající motivace stále přešlapuju na startovní čáře. Pokaždé k ní nadšeně naběhnu, někdy s větší a někdy s menší energií. Výstřel. První krok... druhý... třetí... mám běžet... no, tak ještě jeden dva kroky, ne... ty jo, je tohle fakt správná trasa?... kde jsou všichni?... je vůbec závod?... jéé hele, jsem furt u startu... tak jo, tak počkám na další závod... zítra.
Paradoxní je, když víte, co máte dělat, ale najednou se zatnete a nejedete dál. Máte v hlavě stopku, která vás drží v jakémsi bezpečí. Což je dost nebezpečný. Ještě víc zvláštní je, že už jste tuhle hranici kdysi překročili a teď zase bojujete s něčím, nad čím už jste dávno zvítězili.
Vy přesto pochybujete.
Z nějakého důvodu nevidíte svůj předchozí úspěch a vnímáte to jako zcela novou překážku. Gigantickou překážku.
Absurdní, co...
Tak co s tím? No, co by: Udělej, co musíš.
Na to žádná jiná pilule není.
Nečekej na výstřel, který přijde zítra. Pokračuj dál. Třeba sama. Unavená, zdrcená, zpocená. Prostě pokračuj. Krok za krokem. Ono to sedne...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)