#244 Sprostá úřednická hra

Vždycky, když přijde mamce pozvánka na posudkovou, padne na ní nervozita a stres. Nevím, jak to ty čarodějnice z úřadu dělaj, ale na dálku jí uhranou až do soudného dne, který je v tomto případě dnem, kdy má poslušně naběhnout do kanclu a poslechnout si to, co je už dávno rozhodnuto bez ní, ale holt ochotnický divadlo frčí i v jednadvacátým století.


To čekání na dnes je vždycky dlouhý.
Domněnky a pochybnosti. Už tam byla x krát, stejně jí tahle pozvánka spolehlivě rozhodí. Protože (nebo přestože?) ví, co se bude dít. Ne, netrhaj jí hlavu a nelámou kosti, ale kéž by! Někdy je tělesná bolest méně ničivá než plíživý psychický teror, kdy se na vás zdravý ženský dívají svrchu a posuzují váš zdravotní stav v něčem, co se jich netýká.

Zpochybňují úplně všechno. Kdyby mamka neměla jizvu a doživotní následky na těle, snad by jim z fleku uvěřila, že je simulant a hypochondr a že je schopná úplně všeho. Jak jinak. Po rakovině...

Proč nosíte ten návlek? Ukažte mi tu ruku, vždyť to nemáte nateklý!
Vy máte závratě? Opravdu?
A vy pracujete jen 15 hodin týdně? To jako nemůžete sehnat klienty?

Pic ho! Nevěřím svým uším.
Kdyby si člověk vymýšlel, tak to pochopím, ale sakra, stalo se. Opravdu máte pocit, že ze své podstaty toužíme být nemocní, abychom pak doživotně řešili věci, který jiný lidi neřeší? Že je naším cílem vykořisťovat systém na sociálních dávkách a nepracovat?

Každý den mamka bojuje s tím, že nezvládá věci, které by zvládat chtěla. Že jí i po letech zrazuje tělo. Že jsou věci, které musí jen trpělivě přijmout jako součást dění, a že to je maximum, co může.
Ale někdy nemůže.
Někdy nemůže vůbec nic a ještě si jde poslechnout, že to vlastně není tak hrozný, že vlastně kdyby chtěla...

Ty kráso, otvírá se mi kudla v kapse.
Kdyby mamka nechtěla, jsem si jistá, že by to vypadalo úplně jinak. Že by všechno bylo úplně jinak. Že takhle to je právě proto, že spoustu věcí chce... ale spoustu už nemůže jako dřív. A každý den si to připomíná a současně se snaží respektovat to. Pochopit, že musí mnohem víc odpočívat. Že musí mnohem víc upřednostňovat sebe a svoje tělo...

A pak jde k nim.
Místo uznání a pochopení toho, co se stalo, v ní znovu drtí to, s čím se každý den snaží vypořádat. A já si jen říkám, zda je to opravdu nutné.
A ať se snažím sebevíc, přijde mi to jen jako výkvět bezohlednosti a nelidskosti moci.

Nakonec si jen povzdechnu, že tyhle dámy už si svý dávno spočítaly samy. Není proč se obávat, pod svůj kotlík si vydatně přikládají samy...
A nás vlastně nemusí zajímat názory lidí, kteří jsou mimo mísu. Kteří vlastně neví, o čem mluví. A že do toho mluví hodně!

Pro mne jsi king.
Pro mne jsi už dávno vyhrála.
Nad sebou. A to je nejvíc!