26. září 2016

#243 Už jen 122krát

Možná vytáhnu metr a začnu stříhat dny. Pro ten pocit. Protože jsem to nikdy nedělala. Nebo budu lepit samolepky... nebo dávat pětikoruny do kasičky... To je vlastně docela dobrej nápad. Jen vím, že tolik pětikaček nemám... Zatím...

Za necelý čtyři měsíce budu zas o rok starší. A o jednu pokořenou výzvu lehčí?
Nevím. Stále mi chybí dost příspěvků, které jsou rozepsané a většinou je stejně už extra nedopisuju, ale prostě jsem je stále ještě nepublikovala. Proč?

Návyk k pravidelnému psaní se jaksi nekoná. Možná jen proto, že psaní nepodléhá něčemu, co bych ráda měřila. Říkám si: Dělej to, co plyne, a pak se tady pustím do výzvy, která mi říká: Piš každý den článek.

Kde je rozdíl v tom, kdy se člověk nutí do výkonu a kdy se chce jen motivovat k lepším výsledkům? Pomůže mi tohle k výsledkům, které chci?

Nevím. Vím jen, že dělám něco JEN pro sebe. Nejvíc jsem si stěžovala právě na to. Že jsem zapomněla dělat věci pro sebe. Všechno pro druhé, všechno jen to, co je potřeba... Nic z toho, co opravdu z hloubky duše chci. A to jsem si vždy myslela, že je psaní, blogování...

Možná, když se z něčeho, co vás baví, stane i práce, ztrácí to jistý kouzlo a vy se musíte naučit zaujmout k tomu úplně novej postoj. Vidět to jinak. Oddělovat. A zase žít - tohle je práce a tohle zábava.

To moje hlava chce něco stále rozdělovat a rozčiluje se, že to spolu souvisí. To ta moje zpropadená mezírka mezi předníma zubama, která jasně dokazuje, že jedno není druhé. Že mezi prací a soukromím držím odstup.

Snila jsem, že jednou přijde den a já budu mít úsměv hollywoodský herečky. Ten den nepřišel. Zato přišel jinej, kdy jsem si přední zuby urazila a po čase jeden z nich i umřel. Za ty roky jsem si na to zvykla. Na mezírku. Na mrtvej zub. Na to, že práce a zábava není totéž.

A možná se ve všem mýlím.
Můžu se smát jako hollywoodská herečka, i když můj úsměv není dokonalý. Ostatně, k čemu by to bylo? Buď tomu věřím, nebo to tak není.

Chtěla jsem prostě psát, co mi přilítne do hlavy, do života, do srdce. A že to někdy bolí, že to někdy drhne, že to jindy jde samo? Že dělám chyby a kecám občas nesmysly?
Vždycky můžu nasadit svůj ne zcela dokonalý úsměv a jít dál...


Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)