14. září 2016

#231 Plná výčitek

Zacyklená, zahořklá, na zabití.

Říkám jí: "Co blbneš? Jasně, že nemáš život, který by ti mohli druzí závidět, ale takových je... Většina. Spíš se ptám, kde zůstala ta fajn holka, kterou jsem znala?"
Ten pohled, co na mne hodila. Čirý zoufalství.


Týý jojo, nejsem na výslunní, abych jí mohla zachraňovat. Přesto si říkám, jak se stane, že se lidi takhle zlomí. Kdy lidi zlomí jejich život a pak už mají jen ten jeden úhel pohledu a nejde poodstoupit. Můžete je štelovat a směrovat, jak jen chcete. Můžete je podpírat a osušovat pot z čela, ale nic z toho nezabírá.

Vlastně se to může stát docela snadno.

Když vyčpí všechny zářivý sny a zbydou jen oči pro pláč. Prostě se to stane, těžko říct JAK přesně. Najednou v tom stojíte, kolem nic, ve vás nic a někde jen zamlžená vzpomínka "toho něčeho".

Vím, že nemá smysl zachraňovat. Nemůžu být samaritán nejen proto, že sama se sebou bojuju den co den, ale protože tohle nezabírá.
Nemůžete lidem ošetřovat jejich bebíčka. Můžete jim ukázat, jak se zahojit. Můžete jim je na začátku pofoukat a držet za ruku, když jim do druhé vrazíte dezinfekci. Nalít to na ránu ale musí oni sami.

Nemůžete to moc uspíšit. Můžete je ale podpořit a tím času prospět.
Jen to, chraň Bůh, nedělejte za ně!
Nepochopí. Vyčtou vám to. Rozkmotříte se.

Chápu tě, holka. Ani nevíš, jak moc ti rozumím. Mám pocit, že po těhle vydařených prázdninách jako by dohnila spousta věcí a se bojím abych nesklouzla na úplně stejný dno. A tam už se plácáš ty. Mám tě ráda, ale nebudu tam s Tebou.

Buď chceš být dole...
Nebo se chytni mojí ruky a pojď se mnou.

Můžeme se podpírat.
Můžeme si fandit.
Ale zachránit se musíme každá sama za sebe.
Svým tempem. Svým způsobem. Společným přátelstvím...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)