#247 Nebuď na sebe takovej ras!

Zasekaná.
V sobě. Ve svým životě. Ve svým strachu.
Ve svých pochybách. Ve svých kdyby. Ve svých snech.

Vždycky, když se začtu do jiných mateřských blogů a vidím ty úžasné fotky, čtu ty skvělé zážitky a bambilion nápadů, popadne mne zas ten podivnej pocit mateřský nedostačivosti. Hluboká marnost mateřského bytí. A přitom vůbec NENÍ PROČ!


Přes všechny ty představy o tom, jak by to mělo být a tramtadadá, přes všechno to uvědomění si, že prostě nejsem jako moje máma a vlastně být ani nemohu, že možná dokonce nebudu ani jako milion jiných báječných matek, nějak stále nevidím přehlížím, že UŽ JSEM ta nejlepčejší úžo máma.
A vždycky budu! Jsem super máma. Pro svý děti navždycky.

Můžu udělat miliony chyb a stejně mi to projde (což neznamená, že je mám furt dělat). Nemusím být dokonalá, ne vždy dobře naladěná, ale zasmát se sama sobě je povznášející. Mohu být i přísná (haha) a chtít věci, do kterým se dětem nechce (třeba úkoly nebo ranní vstávání)... Ale přestaň už s tím věčným kritizováním. Kam všechno to trýznění se, za vše, co se nepovedlo, vede?

Týýý jojo, vždyť jsi za poslední rok ušla takovej kus cesty.
Necháváš spoustu věcí plynout.
Znovu hledáš každodenní radosti v tom zatraceně podivným žití.
Snažíš se dělat kroky, i když máš někdy pocit, že jsi bez nohou...
A pak se takhle odpálkuješ?

Usměj se na sebe! Pošli toho kritika na chvíli za dveře a znovu uvěř, ať to působí jako sebevětší sci-fi, že jsi ta nejlepší máma na celým světě.