5. září 2016

#222 Jak praštěná lopatou

Znáte ty chvíle, kdy vše jede a ... najednou to nejde.
Prvorozený se zasekne, druhorozená se oblíká jak spící chodící a tak nakonec přijdete do školy, kterou mimochodem máte trapně za rohem, minutu před posledním zvoněním... Ale než se rozloučíte, třikrát se opusinkujete a poobjímáte a zdá se, že první školní týden začíná skvěle.

Jenže... to je jen mámení. Šílenství se pomalu vkrádá do celého dne. Snaha pracovat působí dost zmateně, ale vy statečně držíte a snažíte se. To ještě netušíte, že budete půl dne volat do poradny, aby vás přivítal střídavě tón obsazeno nebo nekonečné vyzvánění bez odezvy.

Pro pocit, že aspoň něco funguje, vytvoříte v bance pravidelné příkazy na všechny školní platby. Uuuuf. Probleskne myšlenka, že musíte mrknout na obědy, ale pak jdete znova volat poradnu a na dlabanec zapomenete, protože mezi tím navíc naháníte školní psycholožku... Abyste jí prošvihli, hihi. Když vidíte ten čas, je už pozdě volat třídní učitelce, protože nejste ras a necháte ji přece najíst.

Nicméně ani myšlenka na oběd vás netrkne k tomu, abyste dětem koukli do účtu, zda ty obědy mají. Dál se snažíte soustředit na práci, i když jste jak na trní, protože furt myslíte na to, že musíte znovu zkusit tu poradnu. Po miliontém pokusu to už nedáváte a z nouze největší napíšete zprávu. Tak nevím, zda to bude mít efekt.

Naštěstí vás z ničeho nic vytrhne zavolání "dobré víly" s pozvánkou ke společnému obědu. Tyyyy jojo, super. Ve dvě jíte fenomenálně doladěnou hokaidó polívku s posypkou z jarní cibulky a slaniny. Což je chuťový orgasmus a vy máte pocit, že svět je na chvíli normální. V rámci možností...

Jupiiii. Jedna věc vyřízená. Po několika kolečkách volání na všechny strany si můžete odškrtnout psycholožku. Mezi tím pokračuje zvláštní sen jménem realita a vám dělá problém porozumět i běžné konverzaci. Jste jak po poklopem. Ale statečně jedete dál. Ono to tak nějak ani jinak nejde, no!

Venku prší. Snažíte se být užiteční a vydělat nějakou tu kačku... Děje se to, nebo se o to jen snažíte? Večer trochu nechápete. Neudělali jste vlastně nic moc. Spíš nic, než moc...

Sakra, vždyť vůbec nefotím WOL!
A za 15 minut musím pro děti!
Proč mě tak bolí hlava?
Ach jo...

U večeře znejistíte: "Že ty děti nemaj jídlo..."
No, nemaj. Do haj*lu. Jo, v té dnešní plejádě mi přesně tenhle pocit chyběl.
Už nechybí...

Na dobrou noc si dáváme s dětma meditaci.
Konečně spát.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)