9. září 2016

#226 Nejsem legenda

Už když jsem poprvé viděla tenhle film s Willem Smithem, nedokázala jsem se ubránit dojmu, že ani tak nejde o to, že jako lidi si zahráváme s věcma, který malým dětem do ruky nepatří a že brát si sirky do stohu je prostě blbost, blbost, blbost, ale že je to hlavně o prostém přežití. Skutečném syrovém přežití bez veškeré té podpory, na kterou jsme si sakra dobře zvykli.

Dokázala bych přežít?
A dokázaly by to moje děti?

Upřímně? NE. Jsme naprosto zhýčkaní konzumem. Už jsme odvykli bojovat o holý život. Vše je dostupné. Bojujeme jen o větší dostatek. Bojujeme o výhody, peníze navíc, abychom si dopřáli něco lepšího - třeba blbý in-line na vycházky s družinou, a totálně nám unikají základní věci.

Jenže naše základní věci už dávno nejsou tím, co bylo základní pro lidi před 50lety nebo půl stoletím. Náš standard je dnes možná tím, o čem dřív lidi ani nedokázali snít. Máme se dobře. Máme se moc dobře. A čím líp se máme, tím výš jsme a tím tvrdší bude pád na zem. Hypoteticky...

Dnešní život je taky džungle. Úplně jiná džungle, ale v rámci nějakého měřítka není míň divoká než džungle pralesní, kde za každým listem mohl číhat jedovatý pavouk, hladový had nebo snad dokonce ještě hladovější jaguár, který si vás končetinu po končetině spořádá a má měsíc pokoj. A vy taky! Doživotně.

Co mi na tom vadí nejvíc? Těžko říct... jestli přehlcenost, pohodlnost, závislost. Je to prostě zvláštní směs. V takových chvílích začíná dávat smysl dnešní trend minimalismu a soběstačného života. Vnitřně začínáme chápat, že jsme se dostali do něčeho, co úplně není dobře. Že tak možná ztrácíme sebe v dojmu, že přesně tohle jsme chtěli...

Ale OPRAVDU?
Opravdu jsme přesně tohle chtěli?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)