8. září 2016

#225 Cestou kolem salonu...

Ne krásy... Tetovacího!
Zvědavě jsem nakoukla. Akorát tam nějakýho borce tetovali. Spousta světla a uvnitř jako by se na chvíli zastavil čas. Všichni nehybní, soustředění. Klidní.

Na stěnách jedno tetování vedle druhého. Ženský, chlapi. Někdy jen kousek těla. A spousta barev. Na zarudlé kůži září čerstvá tetování. Klasická i barevná. Hodně barevná. Na ramenou, na nohách, pažích, zápěstích, na hrudi i na zádech. Symboly, znaky nebo naprosto konkrétní výjevy.

Představa vpálená pod kůží. Na pořád.
Názor, který vám hned tak nikdo neodpáře.
Názor, který už nesmyjete...

Ta chvilka, kdy jsme cestou na nákup vstoupily do kuželu světla a já se otočila, abych celý výjev nasála do svých myšlenek, mi připomněla, že jsem si do svých 101 cílů napsala právě tetování.

Už si ani nevzpomínám, kdy přesně ten nápad přišel. Je to už dávno! Co si vytetovat mi vrtá hlavou už desítku let. Váhám jen proto, že to nechci uspěchat, že nechci mít na sobě nějakou blbost. Ale co znamená "mít na sobě blbost" už dávno vím. Dokonce mám pocit, že jsem se už dávno rozhodla, jen jako bych čekala na ten správný okamžik.

A pak si vždycky řeknu: "Je to nutný?"
Tím se odpálím, protože vím, že pochybnost se sem nehodí.
Tohle ještě potřebuje čas.
A kdo ví, jak to dopadne...


Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)