18. září 2016

#235 Očištěná deštem

Měla jsem uvěřit, že jsem nepravdivá, když se snažím být pozitivně naladěná. Měla jsem přiznat, že lžu, když se směju, přestože v ústraní řeším, z čeho zaplatím nájem a bojuju každý den o každou korunu. Měla jsem uvěřit, že takhle nejsem autentická, a že abych byla, tak na všechny mám vyblejt naplno svý splíny...


Hlava mi to nebrala. Začala jsem pochybovat o své upřímnosti. Neštymovalo mi to, ale najednou nic z toho, jak jsem si myslela, že věci mají být, nezapadalo do toho světa, ve kterém jsem byla. Stálo to moje proti jejich. A já věřila víc a víc, že to vadný kolečko jsem já... Protože oni byli šťastní a já furt něco řešila.

V hlavě mi často zněla otázka: Co dělám špatně? Co mám dělat jinak?
Čím víc jsem se ptala, tím víc bezradná jsem byla. Z hloubi své duše jsem začala opravdu pochybovat o tom, zda jsem nastavená správně. Zda nehřeším proti sobě a svým hodnotám. Než mi došlo, že to byla jen další manipulace, kterou jsem na sobě dovolila páchat. A ještě horší je, že jsem dovolila na základě těchto slov o sobě pochybovat a ptát se, jak se změnit?

Zlobím se na sebe. Chce se mi křičet na celý svět, že ta čarodějnice je furt schovaná pod pláštíkem dobroty a čaruje dál. Ale vzápětí se musím smát. Co je mi do jejího boje. Mluví ze mne zranění, které jsem si spáchala sama.

Nic z toho ale nebylo úplně k ničemu. Možná nic z toho nebylo potřeba, kdybych se nebála poslouchat ten hlas uvnitř sebe. Ale jak jinak bych se přestala bát než pořádnou nakládačkou? Už tolikrát mi říkal spoustu věcí a já se ho snažila umlčet. Ignorovala jsem ho, přehlížela, hrála hluchou. Zpochybňovala jsem jeho úhel pohledu, ale stejné kritice jsem nepodrobila nic z toho, čemu jsem tehdy věřila. Snažila jsem se utlumit ten divný pocit, který se mne víc a víc zmocňovat a vyčítala si, jak to nezvládám a jak jsem neschopná se změnit.

Zlobím se na sebe, že jsem to dovolila. A chtěla být tak dlouho někým, kým jsem být neměla. Přesto stačilo jediné přání a vše se k mému velkému překvapení poskládalo tak, jak bych to nikdy nevymyslela. Bolelo to, položilo mne to na dno, ale jen tak jsem se mohla znovu postavit na svoje nohy. Svoje, ne nějaký vymyšlený...

Před rokem jsem myslela, že to jinak nepůjde. Rok poté žiju to, co údajně možné nebylo. Přesto se mi nezdá, že tomu věřím víc. Vše jen přišlo a já na to začala reagovat. Vypatlaná hlava se konečně zapojila do procesu, tělo znovu získalo sílu a řešení pro spoustu neřešitelných věcí se začínají objevovat úplně sama. Ze vše stran a v různých oblastech.

Nic nemusím tlačit, táhnout, pošoupávat.
Stačí jen jít a reagovat.
Jak jsem mohla na něco tak jednoduchého zapomenout?


Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)