A já si myslela, že to celý je možná nějaká fikce. Béčkový thriller, ve kterým hraju nedovtipnou hlavní hrdinku a najednou zjistím, že někdo má na chlup podobný pocity, jako opsaný z mý hlavy. Jako by žil můj život. Jen v jiném díle kratšího charakteru. K jeho dobru. Ty stejný pocity, o kterých někdo jiný tvrdil, že jsou v naší společný hře jen můj problém. Že já jsem ta, která to vidí špatně - ta nepravdivá, falešná, uzavřená a vůbec nějaká vadná...
Vadná jsem! Musím být, protože snažit se stále zpytovat sebe sama, když jen já to cítím jinak, bez ohledu na to, že tělo mi různými signály říká, že to je jinak, není úplně OK. Ale vždyť všichni ostatní v té samé chvíli na tom stejném místě cítí něco jiného! Měla bys být taky šťastná a naplněná. Tak je to správně!
Jenže já si někdy připadám jak debil.
Občas melu z posledního. I když je to údajně všechno na pohodu, mám pocit tlaku a i když dělám, co mne baví a co mi jde nejlíp, jak právě umím, bohatství stále nepřichází. Takže jak mám být šťastná a spokojená jako všichni?
Jooooo, takže ty to máš jinak?
Uf. Mám, no... Tak si blbě!
No jo, jasný, sem blbě!
Tak s tím něco dělej!
A tak dělám. Ani nevím proč, ale snažím se cítit to, co bych měla, a naprosto ignoruju, že tam prostě furt cítím něco jiného. Pomůže snažit se víc? Určitě! To je vono! Jeď až na dno.
Snažím se a snažím... a ta snaha odčerpává všechno to pěkný. A já to nevidím, protože furt jen řeším, jak je ta moje snaha málo...
Čelím své "falešnosti", ale je to spíš absence zastavení se. Neschopnost spočítat si jedna plus jedna a vidět, že moje priority se posunuly, přestože můj život jsou stále ty stejné věci, problémy a otázky. Přesto je něco jinak...
Ano, není to vidět. Nevidíš to ty ani já, ale opravdu rostu. Rostu a jaksi jsem si nevšimla, že úplně jiným směrem. Probuzení. Překvapení. Zmatení. Údiv. Přeskládání...
Fíííha, úleva. Obrovská úleva. Tak obrovská úleva se dá jen těžko přehlídnout. Jsem na správné cestě... Jak jsem to mohla tak dlouho nevidět?
Povzdechnu si. Bolí přiznat si, jak jsem zmasakrovaná, že stále hledám potvrzení svých vnitřních pochodů zvenku. Chci signál, že to, co cítím tak, jak cítím, je pravda. A když zvenku dostanu potvrzení, že jsem divná, že mám správně cítit opak, zpytuju sama sebe. Nezpochybňuju většinu. Není možný - ve svým bulshit pocitu jsem sama. Jasný důkaz mé nevyzrálosti, nepřipravenosti a jánevímčehovšeho. Je jasný, že na sobě musím ještě fakt zamakat. Snažím se přetočit, trochu násilně. Necítit ten rozpor uvnitř sebe, protože to nemůže být pravda. Vždyť takhle je to "správně"...
Byla jsem falešná? Sama k sobě určitě! Zase jsem skočila na špek nějakýmu starýmu programu.
A něco řeklo DOST. Já to neviděla! Nechtěla to vidět. A zlom nastal - i beze mne...
Přesto mne překvapuje, že cítím to, co jsme cítila předtím, ale jsem najednou volná. Myslím si to stejné, ale nemusím říkat, že jsem divná, že to tak není, že je to můj problém, že jsem vadná. Nesnažím se pokroutit do obrazu někoho jiného...
Nikdy jsem nemusela.
Nikdy jsem neměla.
To nevadí.
Vědět, že to není jen můj zcestný dojem, mi momentálně bohatě stačí...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)