Druhá věc je naplnit ho.
Někde mezi tím - na cestě - jsou emoce. Předpokládáme ty pozitivní, jak jinak. Nakonec, proč by jinak člověk dával energii do plnění svých snů? Ty pocity, který máme při jeho plnění, možná hrajou větší roli než dosažení cíle. A na konci? Očekáváme emoční lábuž.
Gejzír báječných pocitů.
Milionovou show.
Neopakovatelný pyrotechnický zážitek.
BUM. BÁC. TICHO.
Sen se splnil.Co dál? Tohle je fakt vše?
Jsem na vážkách. Rozčarovaná. A přesto cítím někde za tím vděk. Vzbuzuje splněný sen tak rozporuplné pocity? Cožpak prostě jen nemůže přijít to všechno, co k tomu patří? Bez rozporů? Nebo je to jinak? Protože pokud všechna ta parádní jasnost nepřišla, logicky se ptám: buď tohle nebyl ten správný sen anebo se ještě skutečně nenaplnil...
Dál pátrat nechci. Prvně se spokojím s instantním řešením. S tím, co přichází jako první. Nehodlám šmírovat prostor za oponou. Sedím na druhé straně a dívám se.
Balónky splaskly. Hudba ztichla. Jeviště potemnělo.
Všichni odešli.
Setřeli líčidla a ve svých skutečných identitách už popíjejí v nočním baru.
A já tu sedím v prázdném hledišti. Sama. Zmatená.
Proč čekám? Má to smysl? Tohle byla celá show...
ASI.
Čekala jsem všechno, ale nejmíň pochybnost.
Byl to přece můj SEN...
Nebo jsem přece jen trochu přestřelila?
Dost. Řekla jsem, že mi stačí instantní řešení.
Stačí...
Jde se dál...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)