Jeho vznik se datuje do doby, kdy jsem děti ještě neměla a ani by nebylo dobré, abych je měla, nicméně je zvláštní, že i když jsem děti nějak extra nechtěla, je to sen, ve kterém figurují. Byla to jedna z těch dívčích naivních představ o rodinném životě, která neměla žádný základ ve skutečnosti (bohužel) a o to víc se jevila jako zcela ideální (mohla být jen moje).
Léty představa nabrala potřebné důkazy možného a tak zbylo JEN...
Najít toho pravého, se kterým by to šlo
Tak to se zatím nepovedlo. Trošku se mi to zpřeházelo, no.
Potřebovala jsem jen: muže - jednoho (vlastního), děti - dvě, ideálně páreček, víkend - je jich za rok docela dost a jeden rodinný vůz.
Stav k dnešnímu dni: muž vlastní - žádný, děti vlastní - ideální stav :-D, víkendy - každý druhý to jistí, rodinný vůz - ani omylem.
A tak jsem zůstala u představ. Děti jsou rok co rok starší a já mohu maximálně tak snít o tom, jak jednou všichni sedneme do auta a vyrazíme společně objevovat krásy naší vlasti. Hrady, zámky, rezervace a různé přírodní památky i kulturní zajímavosti...
Na představách je kouzelná jedna prostá věc - nekazí se. Jsou stále čerstvé a idylické. Nikdy se v nich nestane to, že by děti byly ukrutně zpruděné z takových rodinných výletů (pravděpodobnost je totiž velmi vysoká). Všude mají vždy otevřeno, auto se nerozbije, jídlo vždy chutná a počasí je vždy perfektně výletní...
A tohle všechno je současně největší handicap. Představy jsou jen představy. Nejsou skutečné...
A co když nikdy nebudou? Musí být? Je to nutné?
"Je tohle stále můj sen?" napadlo mne vzápětí.
Je to něco, co bych chtěla naplňovat se svýma dětma, který už jsou realitou mého života? Tady a teď? "Jo, ale nehrotila bych to tolik." Bylo by fajn občas zajet na nějaký ten hrad či zámek, ale mnohem větší prča by byla jen tak být spolu v přírodě a nikam nespěchat. Kdo ví, možná to mělo být synonynem rodinného kouzla. Možná ještě může být.
Bude.
Chci?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)