Navzdory svý kreativitě. Času navzdory. To zní dost odbojně!
Navzdory všemu důležitějšímu. Všemu, co mi chce bránit...
Nakonec nejvíc bráním sama sobě...
Že si myslím, že jsou nějaký skvělý fígle pro psaní (prý fakt jsou!), že je potřeba čas (což není kec, ale fakt) a taky je potřeba nápad (což by při průměrném životě s průměrným množstvím myšlenek neměl být problém) a blablabla.
Je směsný, že mne občas trápí, o čem psát. Víc trápí kde vzít čas. Nejvíc ale kdy se ponořit do kreativního procesu. Nevzpomínám si, že bych to byla kdy řešila. Na psaní jsem si vždycky čas našla, i když přímo přede mnou ležel štos faktur. Nápady se sypaly a kreativní chvilka byla pořád... Když něco milujete, proces zavolá a vy se neptáte, co je pro vás nejlepší. Děláte to nejlepší.
A tak když přišla myšlenka, sedla jsem a za 10 minut bylo hotovo. Vzniklo to lusknutím prstů. Jako prd...
Pak jsem uvěřila, že to takhle dál nejde. Že lusknutí prstů nestačí. Že v tom má být něco víc.
Co znamená přesně to víc? Asi nic moc, ale jako bič to funguje skvěle...
A tak jsem zotročená vlastní vášní, protože jsem se kdysi rozhodla, že přesně to je to pravý ořechový. Ani nevím, kdy jsem si to tak nastavila, ale spoutala jsem se a chci to rozbít. Třeba i tímhle šíleným projektem (bylo jasný, že ta chvíle, kdy začnu nadávat, přijde!), ale myslím, že bude potřeba vytáhnout úplně jiný zbrojní arzenál.
Myslím trochu jemnější kalibr.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)