#277 Je to super, ALE...

Jakmile je někde ALE, dostává všechno před tím nepěknou příchuť.
Věci, které fungují a jsou opravdu super, prostě žádná ALE nemají...

To "moje super" má háček. Je to skoba jako prase.
Psát každý den je prostě občas dost, ale opravdu dost náročný.
Před lety se mi to tak nezdálo. Sedla jsem a psala. Prsty mě svrběly a já potřebovala dostat myšlenky z hlavy. OK, neříkám, že to byly vždy literární skvosty, ale o to přece v denících nejde. Tahle výzva také není na cenu za literaturu. To ale nikdy nebyl účel...

Bez ohledu na kvalitu, je to teď jiný

Ne proto, že bych musela, ale proto, že píšete, i když byste raději měli mlčet. Jak se říká: Když nemůžeš říci něco hezkého raději mlč.

Někdy je opravdu těžké mlčet, když na mne zírá prázdná stránka a políčko pro článek zlověstně dlí bez jediné čárky a mně se v hlavě mele páté přes deváté a ani jedno není úplně ideální pro zdokumentování. Je skoro nemožné neupustit páru zoufalství...

Ale to bych tady v podstatě nechtěla mít zdokumentovaný, jenže výzva je výzva. Tahle jde až na kost. Nešetří mě. Cedím krev... Ale pak, v moment kdy jsem nejzlomenější a chci seknout s tímhle útrpným psaním, přijde něco uvnitř mě a řekne mi, že to bude dobrý, že to dám a hodí mi laso, kterým mě nestáhne ke dnu, ale vytáhne o kousek výš a nechá mne nahlédnout i na něco pozitivního, co stojí za to napsat...

Možná, že přesně takhle se cítí profesionální spisovatelé, když na ně tlačí termíny. Možná, že takhle se někdy cítí novináři, když připravují články a prostě to musí být do zítra, ale jejich kreativita si vzala dovolenou. I když nemají náladu, i když vylezli nějací bubáci, i když se něco uvnitř nich hroutí, aby se to znovu poskládalo líp, jdou - MUSÍ a snaží se mocí mermo udělat svou práci...

Závazek může být v některých chvílích na obtíž, ale současně přináší výsledky, které bychom bez něj neměli. I když jsou někdy na hraně našich představ o psaní a sdílení a znechucují to, co jinak milujeme...