28. října 2016

#275 Katka naruby

Když jsem byla malá, dostala jsem od tety útlou knížku čtvercového formátu. Byla bílá a na ní velkým písmem stálo EMA NAOPAK. Ilustrace mne neuchvátila, ale se zájmem jsem prolistovala život holčičky Emy, která dělá věci tak trochu jinak. Třeba kalhoty si oblíká na ruce a triko na nohy, kakao vyjídá lžící z talíře nebo se místo učesání pořádně rozcuchá.
Prostě Ema, no.


Tak nějak naopak, snad lépe naruby, si připadám teď já. Hlava mi prostě nebere ten očividný rozdíl. Neptám se proč, ale JAK SE TO MOHLO STÁT? Jak to, že se věci tak přihlouple zamotaly a já ještě teď pracně rozvazuju poslední pevně utažený uzly...

Zatímco dost lidí život v určitou chvíli nakopnul a oni se svezli po vzedmuté vlně kreativity a začali tvořit, psát a prostě dělat bomba věci, mě život pěkně skopnul. Ocitla jsem se bez varování v bahně a zůstala v něm ležet.

Poté, co opadlo první překvapení, zkoušela jsem vstát, ale byla jsem ladná asi jako velryba na pláži. A tak stejně jako to má spočítaný kytovec, kterého vyvrhne nemilosrdné moře, i já jsem s jakoukoliv snahou nestoupala výš, ale neomylně zamířila k poslednímu vydechnutí.

A pak jsem se konečně nadechla a vypadalo to...
No, zdání klame. I když už jsem nebyla přidušená, vyděšená, vyčerpaná a totálně mimo, zůstala jsem tak nějak tam, kde jsem byla.

Myšlenky se snaží dohnat tu holku...

Co má konečně energii.
Co konečně myslí i na sebe.
Co konečně začíná plánovat to, co dřív nebylo možný, a co ještě o něco dřív bylo úplně běžný. Jedno mý já je totiž furt na tý pitomý pláži. Pere do mne polední slunce a já toužím po pořádným šplouchnutí slanou vodou. Chci protáhnout svý mocný tělo hloubkou a nechat ve výkřiku radosti rozeznít půlku moře...

Zatím tady ale jen vyplašeně lapám po vzduchu a zjišťuju, že to bahno není bahno a snaha o záchranu je v určitých chvílích stále ničivá. Kousek mý vodnářský existence totiž ladně tone v rašelině a jakýkoliv pohyb, nechci se opakovat, ale rozumíme si, že jo...

Fakt nepřeháním, ale je více než očividné, že dost lidí díky dětem jaksi chytlo druhý dech, nebo po splnění svýho snu zažívají luxusní jízdu životem, jenže já se po přesně takovém životě ocitla na druhé straně barikády. Mně se po těchto životních omylech milnících přihodila záhadnost nejvyššího stupně. Místo vzletu následoval hluboký pád. Jako Íkaros, přiblížená ke svému snu, spálená a bez křídel, polámaně padla jsem na dno...

Stojím tu a rozdýchávám to.
Už jsem schopná se tomu i zasmát. Dokonce si začínám myslet, že vůbec nejsem takovej tragéd, jak mi ještě občas v písmenkách ujede - třeba jako teď, ale ta divná pachuť... To nespláchneš jedním douškem pramenitý vody. S mátou. A kolečkem bio citrónu.

Možná, že žádná odpověď není a já prostě musím nechat umřít ten kus, co to má tak jako tak spočítaný. Smířit se s tím pádem a nečekat na záchranu. Stejně mne nikdo nezachrání. Nemusí. Není to vůbec potřeba!

I věci naruby mají řešení... NARUBY.
A na to sázím.
I když můj život není jako ilustrace z knížky...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)