‪#032 Radost prostého plynutí

Já ani nevím proč se mi najednou vynořila ta vzpomínka - vlastně jen pocit...
Ten zvláštní pocit jakési radosti, která nepřichází zvenku po něčem vtipném, ale která vychází zevnitř. Je to směs spokojené naplněnosti, kdy můžete v daný okamžik dělat to, k čemu jste vnitřně puzeni.

Přesně ten pocit, který mám spojený s blogováním. Když jsem ještě začínala a chodila do 9-to-5 práce... Najednou přišla myšlenka, která toužila být zaznamenána. Ne, častokrát nebyla nijak extrémně důležitá, naopak. Byly to vcelku banální věci, ale nemohlo to být autentičtější. Možná to bylo na tom tak vzrušující.

Přestože to nebylo nijak hodnotné, stejně jsem to udělala - psala jsem.
Protože jsem chtěla a nepřemýšlela, zda to jde, či ne. Našla jsem si těch 5-10 minut na napsání několika řádek. Proč bych nemohla najít pár minut pro sebe?

Až mnohem později, když jsem postupně zrála do svého stylu, jsem si skutečně začala užívat tohle prosté plynutí. Následování něčeho uvnitř. Intuitivní sdílení, maximálně autentické do takové míry, do jaké si dovolíme se odhalit.

A je zajímavé, že jsem se svým vlastním způsobem otvírala vždycky.
Někdy zastřeně, někdy dost zpříma, ale nejčastěji mezi řádky.

Ten prostor miluju. Je tak obrovský, má tolik poloh, barev, tónů. Je vším, co v danou chvíli jsme ochotni nasát, co jsme ochotni rozehrát. Nemusí tam být nic a současně všechno. Někdy tam schválně vkládám oblázky, jindy perly a někdy vůbec nic. Vlastně poslední dobou to, co skutečně píšu, je málokdy mezi řádky. Mnohem míň, než jsem psávala...

Ale ten pocit...
Někdy, když se nebojím chytit vlnu, tu vlnu, která mne nutí psát a jen psát, aniž bych musela extra přemýšlet, ten pocit tam občasně probleskne.
A to je úžasně osvěžující.

Víc takových! VÍC!