‪#011 Odpustit si

Dnes jsme šli na Střelák. Zkoušela jsem cestou takový videopokus (s dodatečnými ambicemi k publikování). Cesta utíkala štěbetáním dětí a pak nás čekaly už jen úžasné nekonečné minuty prolejzání, balancování...

A jak jsem tam postávala, viděla své děti spokojené a všude kolem byly děti (taky spokojené), zasnila jsem se. A mé oko spočinulo i na mužii s mimčem v nosítku.
Byli taky spokojení. Spolu. Na procházce. Souznící...

"Tohle jsem nezažila" projelo mi hlavou
a vzápětí mě to trochu zamrzelo.

Každý chce mít fotky z časopisů a šťastné rodinné scény z filmů jednou i ve svým fotoalbu - ve svých vlastních vzpomínkách. Ta potřeba po báječném životě plném báječných okamžiků je tak silná... Jenže co když se ty věci nestanou? Co když se nedějou? Co když nemáme sílu je tak udělat? Co když jsme někde uvnitř na sebe moc nazlobení, zklamaní a možná i zděšení, a tím kalíme všechny ty zbytky něčeho báječného a pak už vidíme jen šeď. A to se stane naší normou a o to závistivěji koukáme na všechny ty barvy kolem sebe...

Chvíli na to začala má mysl spřádat úplně jiný úhel pohledu. Dovolila jsem si ve své současné spokojenosti vidět i zcela jiné souvislosti. Dnes se nechci trýznit za to, co jsem neudělala, co se mi nepovedlo. Dnes je to jinak... Nemusím sama sebe omlouvat. Nemusím se litovat, hubovat, nebo chtít všechno napravit. Jediné, co je potřeba, je ODPUSTIT SI...

Odpustit si, že jsem neměla sílu být lepší.
Odpustit si, že jsem byla unavená, ztrápená a bez zájmu.
Odpustit si, svou nedokonalost!

Odpustit si, že jsem zapomněla na nejdůležitějšího člověka na světě a tím způsobila rány i těm, které jsem někde v sobě, pod nánosem všech těm myšlenek, událostí, nálad a prožitků, opravdově milovala.

A tak jsem si v pohledu na plynoucí Vltavu, s kulisou dětského smíchu a volání, dovolila připustit, že ať to vypadá jakkoliv, vždy jsem dělala vše tak nejlépe, jak jsem v danou chvíli mohla. Dovolila jsem (u)věřit, že přestože jsem udělala kopec chyb (a ještě hodně jich mám před sebou!), bylo to v zájmu toho nejlepšího ve mně v tu chvíli, i v okamžik dnešní...

A s tím dovolením vstoupila nádhera poledního stínohraní i do mě.
Někde uvnitř mě zaplavilo zvláštně hřejivé světlo a rozlilo se v tom kousku bolavý duše, aby už nebolel.
Nikdy. Děkuji...

Miluji Tě.
Omlouvám se.
Prosím, odpusť mi.
Děkuji Ti.