9. února 2016

‪#013 Vím, že víš, že vím

V ABC mají jasno. Nebo alespoň ten někdo, kdo ví...
Já vím, že mnoho nevím. Teď, v tyhle dny, ještě míň než kdykoliv jindy.

Vím, že se něco bojím vědět... Protože víte co, strach číhá na každém rohu!
Vím, že až budu vědět o kapku víc, bude už pod mýma nohama ta hluboká stahující propast. Nebude se ptát, zda mám odvahu skočit. Sama se sesunu do jejího chřtánu a poddám se pádu.
Poddám se, protože vzdor je jako kopat si hrob.
Radši do nějakého zkusím rovnou padnout...

Jsem přehnaně dramatická a navíc patetická. Znáte větší klišé? (chtěla jsem to slovo dlouho použít) Asi ne, ale možná velmi důvěrně znáte ty chvíle, kdy se věci lámou. Odpadávají drobky a vy se z nich - v jakémsi bláznovství jistoty - snažíte nasytit. Vaše počínání je pro kohokoliv zvenku nepochopitelné, o tom žádná. Vám to přijde nadmíru logické, takže si ani nevšimnete, že to opravdové jídlo vám právě odnášejí. Vy jen paběrkujete zbytky událostí. Zbytky reality, do které už musíte naskočit. Do které se musíte s chutí zakousnout. Pustit se do toho. Naplno!

Vím, že něco ve mě už ví.
A na to se, v hloubi své mo(nu)mentálně tápající duše, chci spolehnout. Protože vlastně nemohu jinak. Musím jen vytrvale následovat pravou za levou a levou za pravou a díky jednotlivým krokům se dostat tam, kde se nasytím.

Tam, kde nebudu sbírat zbytky.
Kde s vděkem neskočím jen po zbytcích.
Kde na něco takového nebude prostor ani čas.

Chci už taky vědět!


Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)