zakončila jeden z mých kratších monologů dnešního rána mamka.
K R Á V A ?
Miluju upřímnost mé rodičky.
Tohle jsou přesně ty překvapivě vyřčené věty, po kterých začnete přemýšlet... I když by se mi to líbit nemuselo, protože kdo by chtěl slyšet, že je kráva (to asi není sen populace něžného pohlaví), tak jsem s ní zajedno v té větě, která následovala hned poté, jak mi hlavou stihlo proběhnout, v té chvilkové prázdnotě směsi překvapení, něco ve smyslu No potěš!: "Budeš muset něco změnit, jestli nechceš bejt jako blondýna..." čímž mi naznačila, že se té sousedce, kterou bysme nejradši neměly, začnu brzy podobat k nerozeznání.
Blééé.
Ani náhodou!
Je fakt, že jsem se v životě - jako celku - cítila už líp.
Taky jsem se cítila už hůř. Ale také jsem si slíbila, že už nepadnu na stejný dno. A já na něj padla. Znovu.
Posbírala jsem se, oklepala se, ale ten rozjetý vlak ještě musí zabrzdit. A to je svým způsobem nepříjemná chvíle. Nutná, ale trochu blbá, protože vy už chcete být na nádraží, ale nejste! A vyskakovat z jedoucího vlaku mi přijde, no... sebevražedné.
Ale co když to je zas jen program jménem strach, co rozblikal všemožné kontrolky, které ale vůbec nemají opodstatnění. Jen hloupě blikají a prudí. A vy máte pak hlavu plnou nesmyslů v domnění, že to je to racio, které vás dostane z bryndy. Opravdu?
Možná jsem jen UVĚŘILA LŽI, že je to nebezpečné, že je to smrtící.
Možná jsou skoky z rozjetých vlaků přesně to, co bychom měli absolvovat mnohem častěji...
Otevřít dveře toho nejposlednějšího vagonu - jako ve filmu, zůstat překvapeně stát pod prvním závanem čerstvého chladného vzduchu. Křečovitě svírat kliku, těžce dýchajíc s oroseným čelem. Slyšíš to pravidelné tu dum tu dum tu dum. Vlak jede. Jedeš s ním. Jedete spolu. Zaposlouchej se a slaď s ním své neklidné srdce. Dokud nebude nic jiného než t l u k o t ...
Vzduch ovívá tváře. Konečně otevíráš oči a díváš se do krajiny co před tebou utíká. Utíká pryč a ty bys tam měla být. Srdce tluče tu dum tu dum tu dum... Povolíš křečovitě sevřenou kliku, otevíráš ústa v mohutném nádechu a nečekané zahoukání je jako signál...
Jen roztáhnout ruce, zavřít oči a ... skočit přímo do svýho snu.
Skočit do něj a udělat z něj realitu.
To přece nemůže bolet!
Sny, které se plní, nebolí.
Nebolí, že ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)