16. února 2016

‪#020 Když odpovědi nepřichází

Když jsem šla ze školky domů, potkala jsem člověka, který tak hlasitě a teskně naříkal, až mě to chytlo u srdce. Nerozuměla jsem jeho huhlání, ale ta bezvýchodnost a neštěstí z něj přímo tekla v proudech. A mě okamžitě napadlo, jak moc lidí je dneska nešťastných a smutných.

Proč se to děje? Proč nejsou řešení...
Rozumím tomu, že člověk musí jít svému štěstí naproti, ale co když se jeden opravdu snaží. Co když dělá maximum z toho, co ví, aktivně hledá řešení, hledá pomoc i u těch, kteří řešení nabízí, ale přesto nic nepomáhá? Co když člověk s tím vším, co ví a zná, dělá to nejvíc a stejně se věci nemění? A on ví, že dělá hodně, ale přesto k němu stále nepřichází to správné.

Já vím, že stačí změnit úhel pohledu.

Ono se to ale líp říká a hůř dělá, když má člověk nemocné dítě, se kterým běhá po doktorech i různých alternativách a stejně bez výsledku. A tak ho to brzdí ve všech dalších oblastech, protože stálou péčí trpí i jeho příjmy. A to mu rozhodně nepřidá. Je v kolotoči, ze kterého nezná cestu.

Jenže já tuším vím, že řešení jsou. Určitě! Věřím tomu.
Chodí k nám každý den. Cinkají nám přímo o nos, ale i když se můžeme hodně snažit, nemusíme je vidět. Jak poznat, že to děláme špatně, když nic jiného neznáme, když to dle svého zkoušíme jinak, ale nezabírá to. Co když na to naše momentální JÁ nestačí?

Znamená to, že v tu chvíli to prostě nevyřešíme?
I když moc chceme?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)