17. února 2016

‪#021 BAD DAY

Ráno školní klasika. Cesta do školky nečekaně bezva a stihly jsme to děsně těsně. Dokonce nám zachránily i kostým víly a tak věřím, že má drahá víla mohla ladně tančit, aniž by si přišlápla své obláčkové šatičky.
Když jsem se vracela domů (do práce?), začal opravdu vydatně padat sníh.
Ach, nádhera! Prostě boží.

Usadila jsem se k PC se svým müsli se sojovým jogurtem, který bylo mimochodem nečekaně dost dobrý, chvíli pracuju a pak se to najednou zlomilo. Chtělo se mi JEN BREČET.
Až někde z vnitřku, kam ještě nedohlídnu.

A tak jsem brečela...
Někdy je tohle ta nejlepší meducína na všechna prokletá bebíčka, která na naší životem ošlehaný duši jsou. Prostě je jen pofoukat tou záplavou slaný vody a nechtít víc.

Neřešit.
Vykašlat se na všechno.

Od rána sněží a já si říkám: Jooo, takhle má vypadat únor - protože jen bílý pole posílí. Potřebujeme letos dobrý brambory. Ty, co prodávají, jsou k pláči.
Dneska ale pláču jen tak. Ne kvůli bramborám.

Pláču, protože je to zdravý... a můžu si to dovolit (na rozdíl od spousty jiných věcí)
Pláču, protože mám kapku strachu.
Pláču, protože se věci lámou a v takových chvílích teče i krev a tu já nerada.
Pláču, abych se mohla líp nadechnout.
Pláču, protože to maminky někdy dělají...
Pláču, aby mi brzy bylo líp...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)