Je to směs strachu, naštvanosti a zklamání nad sebou. Současně ale vím, že tohle je jen jedna část. To, jak se cítím. A pak je to, jak to je a co s tím dál.
Dokud něco nevíme, nemůžeme to řešit.
Nelze se zabývat něčím, co jsme si nepojmenovali - to pro nás vlastně neexistuje, nebo existuje v úplně jiné formě. A ta forma se časem mění. Co bylo na začátku užitečné a funkční se časem může stát opakem. Nejdřív si toho ani nevšimnete a pak se z toho snažíte neuměle vyvlíknout. Jenže současně nejde být tak hloupě zbrklý.
Radikální řešení jsou fajn, ale někdy si je člověk nechce dovolit. Nejen proto, že nemůže, ale protože chce jít nějakou jinou cestou a tak čeká, jestli se ta jiná cesta otevře. A ona se vždycky otevře!
Jen poznat ten moment, kdy se to stane. Ten moment, kdy dojdeme do bodu, že jí otevřeme. A pak beze strachu přijmeme to přicházející. Anebo s trochou bázně... vždyť je to něco nového, ale nic, co by nás muselo ochromit, zastavit, položit...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)