Už včera ráno, když jsem před cestou ještě ladila facebook a drobnosti, cítila jsem, jak se do mne vlévá nezměrná síla, která skoro až žadoní, abych makala až
Současně však ve mne bublala silná vlna inspirace, která nabádala k psaní. Jenže teď tahle touha musela jít stranou. Pro moje vlastní dobro!
Vy kreativci jistě víte, jak je to s inspirací na hraně. Je jako železo - má se kout dokud je žhavá... Tahle myšlenka ale pro tuhle chvíli neobstála a já, díky zaměření se na to podstatné, zvládla celý dnešní to-do-list. Juchů!
Jaká to potěcha pro mé oko i duši. Po zoufalém lednu jsem přesně takovýhle den plný dobře odvedené práce potřebovala. Jsem zpět v sedle. Stále to umím. Umím zabrat, když chci. Nakonec si trochu prominu, že psaní nechám na jindy. Říkám si, jestli i tohle není jen moje představa... abych se mohla trýznit a týrat a byla tak vlastní hloupostí uvržena do nepohody.
Ale proč, když to není nutné? Inspirace zas není tak křehká a ja nejsem žádné motovidlo, které si neumí udělat poznámku, ze které by pak nevyvodilo smysl i směr, kterým zaznamenaný myšlenkový fragment rozvíjet.
Navíc po včerejší jízdě vlakem, 5 hustě popsaných stránkách v bločku a třech obstojně rozepsaných myšlenek v mobilu, je tenhle strach o křehkost mé inspirace trochu směšný...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)