V touze dojít co nejdřív co nejdál, zapomínáme přibrzdit a vydechnout. Máme strach, že jakmile se nebudeme dost snažit a nepřetržitě posouvat, něco promeškáme. Že se celý ten vlak zastaví, že vyhnijeme. Tolik se obáváme slova stagnace, že jsme ho zaměnili se zastavením se. Ale zastavit se po období růstu, abychom si dobře pohlédli to, co jsme dokázali, přece není žádná stagnace!
Po vnějším musím přijít i vnitřní. A to dost dobře nejde bez zklidnění.
Nemůžete koukat dozadu a stále jít vpřed!
To brzy zakopnete a rozbijete si čumák. Z toho pak snadno vznikne dojem, že dívat se zpět je něco špatného. Kulový.
Stejně jako zastavení. Co může být sakra špatného na tom vědomě se zastavit a pozorovat? Nebýt aktivní, ale nechávat svou předchozí aktivitu doznít a užívat si tu jízdu. V kotli je naloženo, teď se můžete... ne, vy se musíte trochu pokochat! Proč si to odpírat?
Že si to neodpíráte? Ale s užíváním si toho to asi taky nemá mnoho co do činění.
Všimli jste si, že někdy ze samého koukání vpřed trochu "blbneme"? Jako by nás ten pohled na horizont vytrhl z toho kým jsme - teď a tady a my se chováme tak trochu iracionálně. Koukáme stále do očí budoucnosti a nevidíme, že už dávno JSME naše budoucnost. Nevidíme, že už jsme na tom místě, na které jsme vlastně chtěli dojít. A někdy se může stát, že to v touze jít dál i přehlédneme...
To je varianta úplně nejhorší...
A tak se ptám: Jak a kdy si vychutnáváte své úspěchy, svůj růst, když se v tom nekončícím procesu nezastavíte... ???
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)