Dnes se celý svět ponořil do francouzské vlajky. Stalo se něco zlého. Včera v noci zemřeli lidé. Museli zemřít pro něco, čemu vlastně možná nikdo ani pořádně neporozumíme - navzdory tomu, jak v tom máme někteří jasno.
A já se na to dívám... cítím smutek, trochu zlobu, naštvání, ale zatím žádný strach. Děje se spousta věcí a drtivou většinu já nemohu vyřešit, natož tomu zabránit. A ať je to jak chce, vede to kam chce, to skutečně důležité, je naše reakce - jak se k tomu postavíme, k tomu, co se teprve bude dít. Co už se začíná dít. Vše je jen o té naší interpretaci, ne o té skutečné události.
Co to pro nás znamená! Jaký bude výklad toho všeho a co bude následovat?
Nakonec horem dolem, ze všech stran, to jediné, nad čím máme (zatím stále?) moc a úplnost vlivu, jsme my sami - naše postoje, náš kontext, naše vnímání života a reakce na tyto představy událostí.
Možná je to zvláštní, ale vnímám jako čím dál podstatnější ptát se sám sebe, co to se mnou dělá, jaký je můj filtr, jak se cítím a proč, než na někoho a něco nadávat a mít jasno o něčem, o čem mít jasno nelze, protože ve své podstatě nevíme mnoho.
Samozřejmě to nic nemění na faktu, že se mi nelíbí, že umírají lidé pro názory jiných lidí. Jenže ono se to děje! A já mohu to jediné. Podívat se na máslo na své hlavě! Ne na souseda, stát či ideologii (byť je to s tím spojené)...
Nemohu pohnout zeměkoulí. Nemohu zabránit tomu, aby někdo někoho zabil. Není to v mé moci, ani v mých povinnostech. Mohu soucítit, vyjádřit své emoce. Věci to nemění.
To, co věci může změnit, je mé - naše nahlížení. Co si o tom všem myslíme a co šíříme. Mít v sobě to, po čem toužíme. Dát sobě to, co bychom chtěli mít pro celý svět.
Vím, možná se vám to zdá naivní, ale já neznám zatím silnější zbraň.
P.S.: Zrcadlo - svět jsme my!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)