Začátek dne napřesdržku.
Problém odejít do školy... nakonec s vypětím sil odcházíme a mě je jasný, že to proste dáváme jen tak tak. Zvonění při loučení v šatně je ale smrtelný. On se rozbrečí, šílí. Mě to vytáčí.
Jdeme společně ke třídě. Je zavřeno. On se hroutí.
Debata. On hraje divadlo. Rozumí, co říkám. Když se ho vyptávám, jak by to chtěl, dostaneme se k tomu, že pravidla platí pro všechny kolem, jen on si jako jede nějaká svoje vlastní. Cítí se dotčeně, že ho na to upozorním. Protestuje. Bude prostě řvát.
Napětí ve mne roste. Upozorním ho, na svoje pocity a to, že ovlivňuje i ségru, že přijde taky pozdě do školy. Že to prostě je potřeba dotáhnout a jít.
Ne, nepůjde! Budou na něj zlí.(zatímco on je na všechny samozřejmě hodný... chjo...)
Tahle snaha ukázat mu celou skládanku nějak nefunguje (musím to vyřešit jindy a jinak!)...
Po 20 minutách se mi ho podaří (ne zcela ideálně) vtisknout do otevřených dveří. Odcházím. Uvnitř sebe jsem totálně vyždímaná. Bez energie, napjatá, smutná.
Do školky přicházíme pozdě. Naštěstí je to vcelku OK.
Dopoledne se táhne, do práce jen zírám, všechno jde pomalu, klopýtavě...
Tohle mne netankuje. Tohle mne fakt nebaví.
Večer se trochu probral, a snaží se relativně bez keců plnit běžné povinnosti... ale jen proto, že si myslel, že z toho bude něco. Je překvapený, že mu nejdu na ruku. Prosí. Stále prosí a přemlouvá. Ne, nemám chuť poskytovat výhody za to, kdy se cítím špatně. Uráží se, že se mi jeho chování nelíbí. A já vidím, jak kalkuluje a ty jeho počty jsou totálně mimo.
Takhle to ale nefunguje. A ani fungovat nebude.
Tohle není hra, kterou hrajeme. Jsou jiná pravidla. Žádný vochcávky.
Jsem po celém dni unavená. Vážně unavená.
Chci už, aby dnešek rychle skončil a tak jdu radši brzo spát...
A ještě jsem pozvaná na kobereček. Chjo.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)