Poslední dny, asi jak se blíží konec roku, slunovrat a taky moje narozeniny (no jo, ještě měsíc, ale přesto...), začíná mi přicházet hafec myšlenek a vyžadují mnohem hlubší zamyšlení, než tyhle povrchní první myšlenky, které tady zaznamenávám, ale i to k tomu celému procesu patří.
Odhrnuji jednotlivé slupky, abych se dostala k jádru věci. Od povrchního k hloubce, která má šťávu. Která stojí za to...
A tak si říkám, jestli to všechno, po čem toužím, nejsou BLBOSTI.
Ano, jsem Hvězda. Jistěže toužím po spoustě věcí a taky po spoustě "pozlátka". Jedna věc je, že mi to něco udělá radost, ale proč já to všechno chci?
Až toho dosáhnu, co potom? Začnu toužit po něčem jiném...
Je chyba v toužení? Nevím.... Možná jen v té formě, kdy si klademe podmínky a toužíme po něčem a pak, až to budeme mít, budeme... Podmínky. Stále nějaké podmínky pro pocity radost, štěstí, smyslu života. Nelze se k tomu dopracovat nějak jinak? A je skutečně nutné se k tomu dopracovávat?
Nějak mám dojem, že jsem si vytvořila zeď z podmínek pro štěstí a spokojenost a nevidím to štěstí, které, byť jsem ho úplně neměla vytoužené, nebylo to tím, po čem jsem celé mládí prahla, tak ho mám. Přišlo, je tady a já, jen zaslepená nějakou svou touhou, pro samé stromy nevidím les. Nevidím, že to štěstí a spokojenost vlastně mám.
Hledám furt nějaký smysl, ale i ten mám.
Co bych chtěla víc než jen být tady a teď a prostě žít na max to, co žít můžu? Kam furt unikám?
Opravdu jdu za štěstím, nebo mílovými kroky od něj?
Opravdu má větší smysl to, co mi stále uniká, než to, co už dávno mám?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)