Když věci nejsou tak, jak běžně jsou, vykolejí nás to. Mě teda určitě.
Tak nějak se pohodlně spoléhám na to, že určité věci jsou. Spoléhám se na samozřejmost. A pak jsem překvapena, když to samozřejmost není...
Všimli jste si, kolik věcí bereme den co den jako samozřejmost?
Třeba, že já půjdu do práce a děti do školy. Tak to je. Tečka.
A pak to tak není.
Těším na svých 6 hodin klidu na práci, co si budeme nalhávat, a jsem pěkně nevrlá, když je nemám. Už vůbec neuvažuji o tom, že by to tak nemělo být. Takže když není, rozhodí mě to a moje soustředění je nejisté jak papírová lodička... Tak málo mi stačí...
Možná tohle děláme v mnohem důležitějších věcech.
Možná takhle samozřejmě bereme až moc věcí v našich nedlouhých životech.
Všechno to, co kolem sebe máme a polovinu možná ani už nevidíme.
Na jednu stranu jsem rozhozená, na druhou stranu si takhle vždy uvědomím, jak žiju na automat. V určitých chvílích, určitými myšlenkami. A nějak jsem si furt nezvykla. Nakonec je vlastně "dobře", že ty děti nejsou stále jen zdravé, že narušují stereotypy a ukazují mi, byť ne zcela ideálním, ale značně funkčním způsobem, jak je druhá strana mince rutiny pěkně zapšklá...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)