Poslední roky moudřím. Začínají mi rašit osmičky. Nějak si to ale holky furt rozmýšlí a nikam nespěchají. Jdou postupně - jedna za druhou.
Už docela chápu proč.
Úplně jsem po těch letech, kdy mi už zuby prostě nerostou, nějak odvykla, jak hodně je ten proces v určitých fázích nepříjemný... Když mi kolem pětadvaceti (už nevím přesně) z vesela rostly během několika let sedmičky, byla to taky lábuž. Stihla jsem to zapomenout.
Přece jen, ten prostor tam byl a tak nějak jsou i jiný věci, kterým člověk věnoval pozornost. A pak taky ta skvělá funkce mozku, která postupně vytěsňuje různé nepříjemnosti někam na pozadí všech pozadí...
S osmičkama je to jiný. Moudrost bolí. A mou pozornost si zjednaly na max. Ta první vlevo nahoře si to odbyla během posledního roku. Na řadu teď přišla druhá horní.
K mé škodě o poznání egoističtější výstup.
Už od neděle jsem cítila velké pnutí v dásni, ale to byl jen slabý náznak. Dnes dosahuje vrcholu! Doufám. Vrcholu tak mocného, že ani nemohu pořádně jíst. Ne proto, že by tolik bolelo, když se mi tam dostane jídlo (koušu prostě zcela automaticky na druhé straně), ale já za boha neotevřu pusu víc než na lžičku. A běda jestli je na ní kopeček. To už trpím. Nepřekonatelně!
Dneska jsem jedla brambory po pidi plátcích. Penne k obědu byly teatrálně dokonalý. Okusovat jablko? Blázníte? Ale banán na plátky je boží... Paradoxně mi nevadí oříšky - mandle - jsou dokonale placaté, projdou skoro zavřenou pusou. Víc není třeba - víc než pár centimetrů pusu bezbolestně fakt neotevřu. Takže neotevírám a jen doufám, že to brzy přejde. Snad!
Aby toho nebylo málo, honí mě mlsná právě na ořechy, tak jsem ráda, že alespoň tohle ničemu nevadí...
P.S: Už "rozumím" těm divným slovům, které pronesl zubař před 2 měsíci při kontrole, kdy komentoval osmičku, která ještě nebyla na světě... Věděl, co já ještě nevím, filuta.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)