197: Párty nekončí, párty pokračuje

Už si ani nepamatuju, kdy jsem domů přišla po půlnoci, protože párty. Vlastně mi určité věci začaly od určitého okamžiku připadat nemyslitelné. Jistě, moje chyba. Ostatně, člověk sám sebe zakleje spoustou nesmyslných představ a předsudků, které se skoro zničehonic vynoří, pěkně se v něm uhnízdí a je po legraci.

196: Nad mými schopnostmi mu zůstává rozum stát

"Mami, vůbec nechápu, jak TO všechno zvládáš." pronesl naprosto vážně s nezatajitelnou měkkostí i úctou v hlase můj prvorozený.
"Co jak zvládám?" odvětila jsem nechápavě.
"No všechno... Vyprat věci, uklidit, dojít na nákup, připravit nám ráno svačiny, jít s B do školy a pak ještě pracovat celý den na počítači..." Zaskočil mě, filuta. Než jsem si stačila cokoliv promyslet, slyším se, jak říkám "Ty jo, ale já to někdy vůbec nezvládám."

194: Nebát se pouštět svoje přání

Možná za to může padající listí nebo deštivá odpoledne, ale s podzimem si začnu mnohem víc promítat svůj život a nad některými rozhodnutími mi zůstává rozum stát. Na co jsem myslela, když jsem udělala to nebo tamto? A myslela jsem vůbec?

193: Zbytkový zranění neprožitých teď

Jsou okamžiky, který nejdou opakovat. Prostě nejdou. Buď je prožijete nebo je navždy promarníte. Buď se stanou anebo navždy zůstanou jen snem, přáním nebo něčím, co jste mohli prožít, ale neudělali ten poslední krok k tomu, aby se tak stalo.

186: Když tvoříš, jsi svobodný

"Kdy doděláš ty blanický rytíře?" ptám se ho už trochu naštvaně.
"Dneskaaaaa" ozve se otráveně. Uh.
"Ale kdy? Už je spousta hodin!" prudim. Nedivte se mi, řešíme to od pondělí. Už od minulýho, ale to byl nemocný (ehm) a tak to má stále za úkol. Neodevzdaný úkol.