‪#134 Dostala jsem šanci

Ležím v posteli a vedle mne podřimuje druhorozená. Chrupká a určitě je spokojenější než já. Prvorozený si pouští songy na dobrou noc. Zavřel dveře a asi má pocit, že přes ně nepronikne volume 30. Jsem jak vedle repráku, ale říkám si, že mu dám ještě pár písniček a pak už fakt musí spát...

A já ležím, koukám do tmy a do očí se mi derou slzy.

Všechna data v hajzlu. Všechny ty "věci" - fotky a knihy, který jsem furt odkládala, už odkládat nemusím. Třídění výtvarných prací, starý blog i plicnikův web a milióny kilobajtů fotek jsou ... teda nejsou. A naděje, že budou, je mizivá...

Zlobím se na sebe.
Zlobím se, protože cítím obrovskou chybu.
Všechno bylo důležitější než JÁ. Než můj život.

Nějak mě teď sebralo, že určitý roky mýho života prostě neexistujou. Hlavně, že jsem myslela den za dnem, abych udělala 9 různých fotek. Někdy to bylo fakt náročný. Skutečná výzva. Kvalita byla sice občasně pochybná, ale bylo to nekompromisně autentický. Vzniklo tolik mikro vzpomínek, na který bych jinak zapomněla. A teď fakt zapomněla...

Zlobí mě, že jsem si za celý ty týdny neudělala ještě 2 hodiny navíc, abych fotky protřídila a nahrála na web. I kdyby se stalo cokoliv, měla bych aspoň tohle. VŽDYCKY. Ale neudělala. Odkládala jsem to pro jiný. Proto nemám nic...

Vlastně ne tak docela: mám příležitost. Dostala jsem obrovskou šanci ukázat, že tohle už jsem pochopila. *M* našel na starém serveru zálohy fotek 2007-2010 a taky moje výpisky z knížek a možná bude nakonec i torzo z nějakých mých prací a textů...

Zavázala jsem se, že do konce roku ty CEWE knihy budou. Že protřídím fotky a udělám alba. To, na co se chytám už 5 let. Udělám to a tečka.

Tak jsem si dala do plánu třídění fotek a přípravu alb.
Jsem na sebe zvědavá!
Budu se zas za půlroku zlobit, nebo to už konečně chápu?
Uvidíme!

‪#133 Život je kreativní

Vždy najde způsob, jak nás nas*at.

Není v tom nic podlého, protože k žití výzvy prostě patří. Až nebudou v našem životě žádné výzvy, můžeme si být jisti, že jsme zemřeli. Za živa.

Až vás někdy budou štvát věci, který se vám dějou, berte to tak, že se to děje s tím nejlepším úmyslem vám ukázat, že jste ještě na živu. Já si to třeba říkám právě dnes.
Doufám, že to brzy zabere!


P.S.: Proč je občas tak lákavé chtít poznat svůj život po opačném rozhodnutí, než jaké skutečně žijeme?

‪#132 Tohle je fakt všechno?

Jedna věc je mít sen.
Druhá věc je naplnit ho.

Někde mezi tím - na cestě - jsou emoce. Předpokládáme ty pozitivní, jak jinak. Nakonec, proč by jinak člověk dával energii do plnění svých snů? Ty pocity, který máme při jeho plnění, možná hrajou větší roli než dosažení cíle. A na konci? Očekáváme emoční lábuž.
Gejzír báječných pocitů.
Milionovou show.
Neopakovatelný pyrotechnický zážitek.

BUM. BÁC. TICHO.

Sen se splnil.
Co dál? Tohle je fakt vše?

Jsem na vážkách. Rozčarovaná. A přesto cítím někde za tím vděk. Vzbuzuje splněný sen tak rozporuplné pocity? Cožpak prostě jen nemůže přijít to všechno, co k tomu patří? Bez rozporů? Nebo je to jinak? Protože pokud všechna ta parádní jasnost nepřišla, logicky se ptám: buď tohle nebyl ten správný sen anebo se ještě skutečně nenaplnil...

Dál pátrat nechci. Prvně se spokojím s instantním řešením. S tím, co přichází jako první. Nehodlám šmírovat prostor za oponou. Sedím na druhé straně a dívám se.
Balónky splaskly. Hudba ztichla. Jeviště potemnělo.
Všichni odešli.
Setřeli líčidla a ve svých skutečných identitách už popíjejí v nočním baru.

A já tu sedím v prázdném hledišti. Sama. Zmatená.
Proč čekám? Má to smysl? Tohle byla celá show...
ASI.

Čekala jsem všechno, ale nejmíň pochybnost.
Byl to přece můj SEN...
Nebo jsem přece jen trochu přestřelila?

Dost. Řekla jsem, že mi stačí instantní řešení.
Stačí...
Jde se dál...

‪#131 Nechat to odležet

Včera na mne dopadla smršť nápadů. Jednou za čas, když se to sype, stojí to za to. Kvanta nápadů přichází do mý hlavy a vytváří zajímavé příběhy...

Tyhle stavy miluju.
Jednak mám pocit, že jsem v pořádku a za druhé mi to dává naději, že jednou přijde to pravé. To "něco", co mi podlomí kolena a zaplaví celé mé já a nebudu moct jinak než hned začít a nepřestat, dokud nebude hotovo.

Všechno zapisuju. Tohle rozhodně nechci podcenit. Zapisuju všechno a netřídím. To přijde jindy. Nikdy nevím, co dojde pozdějšího využití a recyklaci. Teď to neřeším, jen píšu...

Proto mi přišla dnešní otázka, která na mne vyskočila, nadmíru příznačná mému zahlcení: Co udělám tento týden, abych se posunula blíž ke svým snům? Co je pro tento týden můj záměr číslo 1? A jak jsem četla reakce ostatních, došlo mi, že ten můj je právě teď o tom nesnažit se všechny vize naplnit.

Že nebudu bláznit. Nebudu zoufat nad nedostatkem času, ale nechám tohle nové být a rozhodnu se jen a pouze pro jednu jedinou věc. Nakonec, jsou to jen nápady. Nikde není psáno ani dáno, že je musím všechny naplnit. Že na všem musím, a hlavně mám, pracovat. A pokud ano, tak že to má být teď, hned.

Je to zas a pouze zkouška. Je to jen klasický tvůrčí proces, po kterém musí nastoupit čas, který je mým spojencem. To on vytřídí zrno od plev, to on ulehčí můj budoucí rozhodovací proces, tak proč si teď lámat hlavu.

Dodělej, co je třeba:
Uzavři staré.
Začni na novém.
Najdi si to své a nech to rozeznít.
Toť vše.

‪#092 A půjde ven!

Dnes jsem šla na pravidelnou zubní prohlídku. Jsem objednaná už půl roku. Vlastně, objednaná jsem byla o týden dřív, než mi minulé pondělí zubní sestřička volala, že by mě ráda přesunula o týden později a kdy že můžu. A tak jsem si jen o 15 minut a týden posunula návštěvu svého oblíbeného lékaře.

A co čert nechtěl. Začalo to ten osudný čtvrtek jakýmsi podivným pocitem v dásni a v pátek ráno bylo jasno. Jo, zase mi rostou moudráky! Žúžo.

Pusa mi šla otevřít zase jen na lžičku a opět mne přepadla nechutná chuť na ořechy. To je prostě úlet. Takže jsem prolejvala zubní prostory náložema (nejen) smetanových jogurtů - to totiž bylo jediný bezpečný a opravdu příjemný jídlo. A když už se to nedalo vydržet, chroupala jsem na druhý straně kešu jádra.

Jak přes kopírák od minula.
Tentokrát mi ale nejhorší muka pomohl překlepat totálně senzační tea tree olej, který mne napadlo použít ve chvíli nejhorší, kdy jsem pochybovala, zda opravdu jde jen o zuby, nebo přece jen nějakýho bacila chycenýho do krku, nebo nedej bože do ucha, protože ke všemu to mělo blízko... Jen kdybych neměla totálně rozkousanou tvář a tam někde vzádu, kam vážně vůbec nedohlídnu, to nebolelo jak sviňa. Vlastně dvě! Nahoře a dole, nebo tak nějak...

V doufání a kapce strachu, jak to dopadne dnes, jsem se ráno probudila a poprvé po týdnu otevřela normálně a relativně bezbolestně pusu. Týýý jo, hustý.
Po týdnu jsem se taky poprvé mohla legálně naplno zasmát - aniž bych tím trpěla. Taky jsem mluvila a nešišlala při tom. A konečně nic nebolelo jen tak, že jsem zubatá...

Tý radosti bylo ale nějak moc na jedno ráno.
Pak se na to kouknul můj zubař a... mám žádanku na rentgen a půjdu štandopéééde na zubní chirurgii. A prý, že to nebude bolet, se nemám bát. Tak se teda nebojim.

Ale strach mám.

‪#090 Přišlo jaro...

Když totiž přijde opravdové jaro, začínám pochybovat.

Pochybuju o všem, o čem se dá.
O sobě, o své práci, o svých rolích. A taky o tom, zda mohu být skutečně šťastná a zda lze zcela naplnit celý svůj sen - beze zbytku. Pochybuju o všem. Nejsem si jistá lautr ničím.

Jsou to ty stavy, kdy zpochybním i existenci nosu mezi očima, i když ho přitom budu pevně držet oběma rukama... Stejně neuvěřím.

A přesto je letos něco jinak.
Poprvé se nebráním. Prvně nerozehrávám tuhle ego hru.
Vím o ní, akceptuji její přítomnost, ale aktivně nic nerozehrávám.
Poprvé jen sleduji myšlenku, která chce dotírat. Která mi chce, sice nevím proč, nějak dokázat, že jsem prostě marná... Ať si!
Ty taky nejsi tutová.

Ale o tom, co jsem já, si rozhoduju sama a ne nějaká pochybná myšlenka!

Začíná to být docela zábava. A jsem překvapeně potěšena, že stejně jak přišla, podobně i odchází... nepozorována a nepoznána...

Jsem zvědavá, co mne čeká s "příchodem jara" dál.

‪#086 Sobě navzdory

Učím se to... Učím se psát. Psát navzdory tomu, že to nejde (haha, to zní jako výmluva, co).
Navzdory svý kreativitě. Času navzdory. To zní dost odbojně!
Navzdory všemu důležitějšímu. Všemu, co mi chce bránit...

Nakonec nejvíc bráním sama sobě...

Že si myslím, že jsou nějaký skvělý fígle pro psaní (prý fakt jsou!), že je potřeba čas (což není kec, ale fakt) a taky je potřeba nápad (což by při průměrném životě s průměrným množstvím myšlenek neměl být problém) a blablabla.

Je směsný, že mne občas trápí, o čem psát. Víc trápí kde vzít čas. Nejvíc ale kdy se ponořit do kreativního procesu. Nevzpomínám si, že bych to byla kdy řešila. Na psaní jsem si vždycky čas našla, i když přímo přede mnou ležel štos faktur. Nápady se sypaly a kreativní chvilka byla pořád... Když něco milujete, proces zavolá a vy se neptáte, co je pro vás nejlepší. Děláte to nejlepší.

A tak když přišla myšlenka, sedla jsem a za 10 minut bylo hotovo. Vzniklo to lusknutím prstů. Jako prd...
Pak jsem uvěřila, že to takhle dál nejde. Že lusknutí prstů nestačí. Že v tom má být něco víc.
Co znamená přesně to víc? Asi nic moc, ale jako bič to funguje skvěle...

A tak jsem zotročená vlastní vášní, protože jsem se kdysi rozhodla, že přesně to je to pravý ořechový. Ani nevím, kdy jsem si to tak nastavila, ale spoutala jsem se a chci to rozbít. Třeba i tímhle šíleným projektem (bylo jasný, že ta chvíle, kdy začnu nadávat, přijde!), ale myslím, že bude potřeba vytáhnout úplně jiný zbrojní arzenál.
Myslím trochu jemnější kalibr.

‪#085 Někdy tak a jindy jinak

Co se to děje s mým životem?

Občas v něm jsem a někdy totálně vypadnu.
Někdy všechno plyne a jindy bych se mohla na hlavu stavět a ani při odrážení ušima bych nesvedla lautr nic.
Někdy všechno zapadá, až člověka mrazí a jindy, i kdyby podplatil půlku galaxie, věci nezapadnou a nezapadnou.
Občas mě to vytáčí a jindy si toho ani nevšimnu...

Ta pestrost života mne baví...

‪#082 Čekat na správnou konstelaci hvězd

Znáte ten pocit, kdy něco odkládáte v domnění, že to bude děsná fuška?
Že ten úkol, který leží před vámi, je prostě náročný a tak nějak to posouváte a čekáte na lepší podmínky?

... až bude ta správná konstelace hvězd
... až budete v té správné fázi cyklu (to platí jen pro ženy, i když i muži mají své dny)
... až přijde ta správná inspirace a správné rozpoložení pro tvorbu
... až bude dost času, abyste to udělali naráz
... až bude celej svět správně, pak... to samozřejmě rádi uděláte.

Jenže svět si nějak postavil hlavu a správně není ani v pondělí, v úterý, natož pak v pátek. Po dvou týdnech, měsíci či dvou se nějakým záhadným způsobem tenhle úkol stále přesouvá a čeká na tu "správnou chvíli".

To se teda načeká!
Modří už tuší, že ta správná chvíle nemusí přijít NIKDY. A ona fakticky sama od sebe nepřijde.
Ta chvíle - správná chvíle je tady každý den. Jen si to stačí říct. ;-)

Do tý doby, než vám to v hlavě sepne, hrajete hru na ažpaky a tak nějak přirozeně dojdete do stavu, kdy jednak sami už chcete tohle vyřešit, takže si na to vyhradíte speciální čas, bez ohledu na to, jestli je ta správná konstelace hvězd (stejně tomu nerozumíte), ten správný den cyklu (bingo!), inspirace (však ona přijde), kreativita (chodí spolu), si jednoduše sednete a pustíte se do toho.

A najednou překvapeně zjistíte, že už jste jednak spoustu věcí někdy (a už si samozřejmě nepamatujete kdy) udělali, což je v tuhle chvíli, kdy jste byli připraveni na opravdu velké sousto, úžasné překvapení a druhé překvapení si pro vás nachystá samotný proces - zvládnete to přesně podle plánu!

Takže najednou se z velkého nepřekonatelného úkolu stane něco, co zmáknete za 6 hodin.
Ty jo, šest hodin!
A kvůli tomu byly všechny ty tanečky?

Ta směs nadšení a trapnosti z odkládaného...
Nakonec převládne jen čirá radost z dokončené práce...
A to chci zažívat častějc!

Dělejte to taky tak!

‪#079 Nejlepší životní doping

Všimli jste si někdy, jak velký rozdíl v pocitech a myšlení se děje, když o něčem jen sníte a když to začnete dělat?

Dnes byl plán na odpoledne jasný...
Tak proč jsem nakonec přišla domů, pustila si videa a začala kreslit?
Proč jsem nad tím vším čmáráním nakonec strávila 2 hodiny a cítila se jako v sedmém nebi a ... dotáhla to až do finále!

V tom okamžení se něco, co bylo do dneška jen v mojí hlavě - jako nějaká představa, která se může kdykoliv rozplynout, kdykoliv zmizet a která snese všechno a přitom nic, stalo skutečností. Najednou to je vidět. Mohu z toho mít skutečné pocity a hlavně - což je nepodstatnější - spoustu radosti.

To je ten pocit, proč musíme jít za tím, co nám dělá radost.
Za tím, o čem sníme.
Aby ta radost, kterou nám to může přinést, byla skutečná.
Aby nás celé zaplavila a vyživila naše tělo i mysl. Aby nás uzdravila a povznesla...

Kam se hrabe Red Bull!
Udělat to, o čem jen přemýšlíte - sníte, to je nejlepší životní doping!

Dopřávejte si ho co nejčastěji!