Čekání u doktorů jsou... jak to jen říct - dlouhá...
Když si zvyknete, že po příchodu do čekárny jdete maximálně s desetiminutovou prodlevou do ordinace, stane-li se něco jiného (tedy to, jak to znáte moc dobře z dřívější doby, než jste si to zařídili tak, že máte lékaře, kteří si svého i vašeho času váží stejně), jste tak překvapený, že ani nejste naštvaný.
To nějak ani nejde. Nejdřív jsem se zhrozila a vzdychla, když mi sestřička na příjmu naznačila, že to bude nejmíň na hodinu. Trochu jsem i zalitovala, že jsem se nevybavila knihou. Trochu jsem se začala obávat i o své přežití neb jsem ani nesnídala ani nepila. Vše bylo zbytečné.
Ty necelé tři hodiny čekání byly dlouhé. Ano, tři hodiny jsou prostě tři hodiny. Je to 180 minut v čekárně, kde si potíte zadek na nepohodlné sedačce. Kolem proudí lidé do jiných ordinací. S každým otevřením dveří té "své" toužebně sledujete rty sestry, zda zašeptají vaše ctěné jméno... Až pak k vašim uším dolehne, zajásáte, zvednete svý spocený půlky, abyste je usadili na 10 minut v ordinaci než vás vyřídí, a vy jdete - jupí - domů...
A já se přiznávám. Já si ty tři hodiny vlastně užila.
Určitě by mohly být podmínky pro zklidnění a jistou formu "meditace" lepší, ale buďme vděční za příležitosti. Byla jsem jen já a moje myšlenky.
Překvapivě jich bylo málo. Překvapivě nebyly dotěrné.
Navzdory všemu to byl ten nejlépe strávený čas posledních dní - vědomě přítomná, bez únavy, toužebně čekající a pak vysvobozená...
Díky sobě, že jsem to dokázala vidět přesně takhle...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)