Dnes jsem zažila přesně ten okamžik, jak jsem dřív psávala blog. Ten pocit, kdy přijde myšlenka a vy najednou víte, že tohle musíte zvěčnit. Slova z vás padají úplně sama, úpravy zcela minimální. Prostě píšete, píšete, dokončíte to, pak si opravíte překlepy, jste celí rozechvělí a uvnitř sebe cítíte hluboké uspokojení ze sdílení své myšlenky a víte, že není třeba, aby něco "zrálo", protože tohle je jedlý od prvního písmenka...
Ten pocit už jsem skoro zapomněla. Nebudu lhát, že bych ho už v sobě neprobudila, ale stále to bylo jen takové výjimečné ťuknutí. Nic, co by mne skutečně celou uchvátilo, zaplavilo a naplnilo až po okraj. Dnes to tak bylo.
Pro tenhle pocit je psaní tím, co z hloubi duše miluju.
Tím, proč nemohu přestat.
To, proč si hraní se slovy chci dopřávat v co největší možné míře.
Možná to byl zas jen jeden tón. Možná je to začátek krásné melodie.
Nelpím na ničem. Užila jsem si dnešek, nechala se tou vlnou unést, osvěžit a těším se na další, která přijde. A dokonce jsem vyřídila i množství zaprášených komentářů. Dnes se mi bude usínat opravdu opravdu hodně sladce.
Děkuji si!
Děkuji!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)