Ne, ne a ještě jednou NE.
Unavená, rozhozená, v pracovním procesu. Zmítám se v doznívající nemoci a nemám vůbec chuť psát. Drží se mne to tak nějak celý prosinec. Nemám vůbec náladu něco násilím držet a tvářit se, že tuhle výzvu dávám.
Ne, nedávám. Nechci nic tahat z paty. Občas jsem to z nouze udělala, ale přiznejme si to - nemám z toho dobrý pocit. Polovinu z těch dní, co tu nejsou, jsem vážně chtěla napsat, ale nenapsala. Když jsem měla chuť spát, radši jsem šla pracovat než mě skolí únava, která mne poslední týdny provází víc a víc.
Když jsem si vyšetřila chvilku, cítila jsem jen vyčpělost z únavy a to jsem tuplem nechtěla psát. Slova tím načichnou. V takových chvílích nevidíte barevně ani duhu. A tak už nelze déle zakrývat "krutou" pravdu. A tou je:
NEDÁVÁM TO!
Jde to na sílu a to jsem si zakázala. A tak mi zbývá jen tohle přiznání.
Tohle nedám. Ne takhle. Ne s tím, co v sobě nosím...
Dovoluji si přestat! Dovoluji si naložit s vlastní motivační výzvou tak, aby byla motivující, aby byla užitečná, aby místo ubíjení opravdu probouzela.
Psaní miluju, ale teď mě drtí. Nevím přesně proč. Nechci to vědět. Nepotřebuji to vědět. Ale vím, že já sebe nechci drtit nějakou výzvou (protože je to výzva!), kterou dám. Teď to nedám. V tuhle chvíli ne.
Možná za týden bude vše jinak.
Možná to bude ještě horší. NO A CO?
Jen se už nechci nutit. Nechci se bičovat...
Co blázním, ksakru?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)