Ten pocit v žaludku, ten klid, který nepředznamenává žádnou bouři, protože se prostě bouře opravdu nechystá, je neskutečně příjemný.
Tušila jsem, že to bude léčivé. Věřila jsem, že se dostaví tohle zklidnění, a že se moje hlava zase osvobodí. Moje tělo se zklidní. Moje únava začne postupně odeznívat a navrátí se jistota, a možná i něco navíc. Něco, co mi takhle cesta přinesla.
Nejen uvědomění toho, co chci.
Nejen uvědomění toho, jak opatrná mám být na svá přání.
Nejen toužebně očekávané uvolnění na těle i duši.
Překvapivě mi i přinesla nový rozměr v mé lásce k dětem. Jiný rozměr v mém mateřství. Jiný pohled na to, co mám - jak úžasné kameny mohu pomáhat opracovávat. Vím, že to nezapomenu. Vím, že ve mě povolila nějaká struna. Bezbolestně, ale viditelně. Pro mne určitě.
Uvidíme, co bude dál...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)