Touha po stálém pohybu, jako po synonymu neumírání, mě za poslední rok málem přivedla ke kolapsu. Ne, nepřeháním, jen jsem se zastavila dřív, než jsem ten kolaps prožila. Dřív než jsem, kvůli téhle zcestné představě o nikdy nekončícím růstu, neskončila na márách. Navíc ne kvůli sobě....
Nelze stále růst - aktivně nepřetržitě.
Vše se střídá a cílem je rovnováha. Ne být uprostřed, bez chvění, ale měnit se v jednotlivých pólech. Rovnováha znamená střídat tmavou s bílou, horní ze spodní, den s nocí, a v každém okamžiku si to užít. Proti pohybu je zastavení. Když nejsem v akci, neznamená to, že hned umírám, že jsem bez akce, znamená to jen, že poté, co dám věci do pohybu, musím nechat prostor pracovat zákonitosti - např. fyziku!
Musím se podívat, kam celý ten kolos, který jsem dala do pohybu, jede.
Jak mu to v té jízdě sluší. Podívat se, zda dojel tam, kam jsem chtěla a co se tam dál děje. Nemusím okolo všeho poskakovat, všechno kontrolovat a do všeho nenechavě zasahovat.
To z mého pohledu není ani nutné, ale ani zdravé. Podle mne to spíš značí, že nevěřím procesu, který jsem začala. Nevěřím, že věci se stanou tak správně, jak se stát mají...
Zbytečně tak vyčerpávám energii v moment, kdy už se mám radovat ze zralého ovoce!
Zjišťuju, že tohle mne nebaví. Takhle věci dělat nechci. Jestli někdo musí být stále v pohybu, je to proti přírodě. Ta taky neroste nonstop. Nejvíc roste na jaře, v létě sílí, na podzim sklízí ovoce své půlroční aktivity a přes zimu se stáhne, odpočívá a uvědomuje si svůj pokrok. Právě příroda to dělá sakra dobře.
Jen lidi se snaží stále jít hlavou proti zdem. Proč? Netuším....
Ale já nemusím dělat něco, čemu nerozumím. A nebudu to dělat. Nebudu to dělat hlavně proto, že někdo si myslí, že takhle to je správně.
Buďiž mu přáno - já nepotřebuju mít hlavu rozmlácenou... a taky už nechci!
A to je nejvíc!
Pro mě ano.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)