Dnes mi došlo, jak hrozně se vyčerpávám, když všechno nosím v hlavě.
Já teď nechci být špatně pochopena, některé věci lze uchovat jen v hlavě - určité typy vzpomínek, pocity, dojmy. Můžete o nich psát, ale je to něco jiného.
A pak jsou takové ty běžné věci, jsou to vesměs to-do-listy nebo nápady, jakékoliv myšlenky, které s vámi jsou často delší dobu. Jsou, a staticky vám překáží v hlavě. Což zcela nevystihuje jejich hodnotu, ale ukazuje to spíš na ten problém, který se tím neřeší.
Určitě není špatné nosit je v hlavě, ale mnohem lepší je uvolnit hlavu pro další myšlenky - nápady. Třeba pro jejich řešení. Což většinou není možné když si to neutřídíte...
Poslední dobou si vážně pečlivě plánuju, co chci v daném týdnu udělat a vždy to kontroluji. Hlavně ve chvíli, kdy jakoby "nevím" co dál. A musím říct, že mi to vážně zabírá. Věci se posouvají a já jsem spokojenější. Fíha. Fakt je to tak!
Dotáhla jsem tak daleko, že jsem si nedávno koupila "speciální" desky, kam vkládám jen SVOJE nápady. Jakékoliv. Každý má svůj papír. Na ten si rovnou vytvářím představy toho, co je potřeba udělat, aby se věci hýbaly. Neřeším zatím, kdy je přesně udělám (to jsem vyřešila afirmací), ale uvědomuju si, že spoustu věcí jsem prostě jen chtěla, ale nikdy jsem se nedostala k tomu promýšlení jednotlivých kroků. Ale tím to začíná.
Nechávám to dozrát a vím, že ten čas přijde. Už tomu začínám věřit.
Všechny papíry se vesele plní nápady, myšlenkami, které není potřeba nosit každý den s sebou jako břímě, a je mi fakt lehčeji. Může se i tak stát, že se některé věci nestanou, ale to už je zas jiná kapitola. A tak mne napadá, že jedny desky budou muset dostat i mý úklidový touhy. Do konce roku to sice nedám, ale do půl roku? Hmmmm...
A to jsme se teď pobavili jen o té pracovní sféře!
11. listopadu 2015
10. listopadu 2015
365/010 Podzimní návštěva
Dnes byl návštěvní den. S Edit jsme se naposled viděly, nechci být teď škarohlíd, ale možná to ty 2 roky budou. Stále jsem to odkládala, ale teď už to nešlo. Za 14 dní odjíždí na hoooodně dlouho do Bruselu.
Cítím se příjemně, ale nějak nemám chuť o tomhle psát ;-) Vlastně teď moc nemám chuť psát vůbec (ne, zatím neproklínám tenhle pitomej nápad, jen si zas říkám, zda jsem to nepřepískla).
Takže jen pár postřehů:
- co udělá pár barev duhy a nádraží vypadá jako výstavní kousek (v noci jsem si toho tenkrát nevšimla, ale bus na Smícháči je fakt krásnej)
- Meet Factory stále mou nohou nedotčena - ale ty napíchnutý auta jsem už konečně viděla
- Barrandov vypadá v tyhle podzimní dny vážně nádherně (jen škoda, že to tam nechali zchátrat)
- kukuřičný těstoviny chutnají skvěle, k nerozeznání, hmmm
- v Tescomě mají nějaký must have vykrajovátka na sušenky (no jo, matky pekařky jsou v sedmém nebi)
- věta, která E držela poslední rok nad vodou, je ta, která i mne vždy nakopla a kterou jsem jí kdysi kdysi řekla: "Jediná pomocná ruka je ta na konci našeho ramene."
- nedostatek času na vlastní život je prostě jen jedna ze součástí našeho rozhodnutí být matkou, ale časem se to fakt zlepšuje (opravdu překvapivě!)
- moje afirmace pro štítnou žlázu má další uplatnění - YES (ani jsem netušila, kolik má E nápadů, které nemůže uskutečňovat! Lidi jsou samé překvapení)
Cítím se příjemně, ale nějak nemám chuť o tomhle psát ;-) Vlastně teď moc nemám chuť psát vůbec (ne, zatím neproklínám tenhle pitomej nápad, jen si zas říkám, zda jsem to nepřepískla).
Takže jen pár postřehů:
- co udělá pár barev duhy a nádraží vypadá jako výstavní kousek (v noci jsem si toho tenkrát nevšimla, ale bus na Smícháči je fakt krásnej)
- Meet Factory stále mou nohou nedotčena - ale ty napíchnutý auta jsem už konečně viděla
- Barrandov vypadá v tyhle podzimní dny vážně nádherně (jen škoda, že to tam nechali zchátrat)
- kukuřičný těstoviny chutnají skvěle, k nerozeznání, hmmm
- v Tescomě mají nějaký must have vykrajovátka na sušenky (no jo, matky pekařky jsou v sedmém nebi)
- věta, která E držela poslední rok nad vodou, je ta, která i mne vždy nakopla a kterou jsem jí kdysi kdysi řekla: "Jediná pomocná ruka je ta na konci našeho ramene."
- nedostatek času na vlastní život je prostě jen jedna ze součástí našeho rozhodnutí být matkou, ale časem se to fakt zlepšuje (opravdu překvapivě!)
- moje afirmace pro štítnou žlázu má další uplatnění - YES (ani jsem netušila, kolik má E nápadů, které nemůže uskutečňovat! Lidi jsou samé překvapení)
9. listopadu 2015
365/009 Den napřesdržku
Začátek dne napřesdržku.
Problém odejít do školy... nakonec s vypětím sil odcházíme a mě je jasný, že to proste dáváme jen tak tak. Zvonění při loučení v šatně je ale smrtelný. On se rozbrečí, šílí. Mě to vytáčí.
Jdeme společně ke třídě. Je zavřeno. On se hroutí.
Debata. On hraje divadlo. Rozumí, co říkám. Když se ho vyptávám, jak by to chtěl, dostaneme se k tomu, že pravidla platí pro všechny kolem, jen on si jako jede nějaká svoje vlastní. Cítí se dotčeně, že ho na to upozorním. Protestuje. Bude prostě řvát.
Napětí ve mne roste. Upozorním ho, na svoje pocity a to, že ovlivňuje i ségru, že přijde taky pozdě do školy. Že to prostě je potřeba dotáhnout a jít.
Ne, nepůjde! Budou na něj zlí.(zatímco on je na všechny samozřejmě hodný... chjo...)
Tahle snaha ukázat mu celou skládanku nějak nefunguje (musím to vyřešit jindy a jinak!)...
Po 20 minutách se mi ho podaří (ne zcela ideálně) vtisknout do otevřených dveří. Odcházím. Uvnitř sebe jsem totálně vyždímaná. Bez energie, napjatá, smutná.
Do školky přicházíme pozdě. Naštěstí je to vcelku OK.
Dopoledne se táhne, do práce jen zírám, všechno jde pomalu, klopýtavě...
Tohle mne netankuje. Tohle mne fakt nebaví.
Večer se trochu probral, a snaží se relativně bez keců plnit běžné povinnosti... ale jen proto, že si myslel, že z toho bude něco. Je překvapený, že mu nejdu na ruku. Prosí. Stále prosí a přemlouvá. Ne, nemám chuť poskytovat výhody za to, kdy se cítím špatně. Uráží se, že se mi jeho chování nelíbí. A já vidím, jak kalkuluje a ty jeho počty jsou totálně mimo.
Takhle to ale nefunguje. A ani fungovat nebude.
Tohle není hra, kterou hrajeme. Jsou jiná pravidla. Žádný vochcávky.
Jsem po celém dni unavená. Vážně unavená.
Chci už, aby dnešek rychle skončil a tak jdu radši brzo spát...
A ještě jsem pozvaná na kobereček. Chjo.
Problém odejít do školy... nakonec s vypětím sil odcházíme a mě je jasný, že to proste dáváme jen tak tak. Zvonění při loučení v šatně je ale smrtelný. On se rozbrečí, šílí. Mě to vytáčí.
Jdeme společně ke třídě. Je zavřeno. On se hroutí.
Debata. On hraje divadlo. Rozumí, co říkám. Když se ho vyptávám, jak by to chtěl, dostaneme se k tomu, že pravidla platí pro všechny kolem, jen on si jako jede nějaká svoje vlastní. Cítí se dotčeně, že ho na to upozorním. Protestuje. Bude prostě řvát.
Napětí ve mne roste. Upozorním ho, na svoje pocity a to, že ovlivňuje i ségru, že přijde taky pozdě do školy. Že to prostě je potřeba dotáhnout a jít.
Ne, nepůjde! Budou na něj zlí.(zatímco on je na všechny samozřejmě hodný... chjo...)
Tahle snaha ukázat mu celou skládanku nějak nefunguje (musím to vyřešit jindy a jinak!)...
Po 20 minutách se mi ho podaří (ne zcela ideálně) vtisknout do otevřených dveří. Odcházím. Uvnitř sebe jsem totálně vyždímaná. Bez energie, napjatá, smutná.
Do školky přicházíme pozdě. Naštěstí je to vcelku OK.
Dopoledne se táhne, do práce jen zírám, všechno jde pomalu, klopýtavě...
Tohle mne netankuje. Tohle mne fakt nebaví.
Večer se trochu probral, a snaží se relativně bez keců plnit běžné povinnosti... ale jen proto, že si myslel, že z toho bude něco. Je překvapený, že mu nejdu na ruku. Prosí. Stále prosí a přemlouvá. Ne, nemám chuť poskytovat výhody za to, kdy se cítím špatně. Uráží se, že se mi jeho chování nelíbí. A já vidím, jak kalkuluje a ty jeho počty jsou totálně mimo.
Takhle to ale nefunguje. A ani fungovat nebude.
Tohle není hra, kterou hrajeme. Jsou jiná pravidla. Žádný vochcávky.
Jsem po celém dni unavená. Vážně unavená.
Chci už, aby dnešek rychle skončil a tak jdu radši brzo spát...
A ještě jsem pozvaná na kobereček. Chjo.
8. listopadu 2015
365/008 Plná vůně jara
Tyhle dny vůbec nejsem naladěná na psaní.
Mám pocit, že na mne někdy kolem pátečního rána skočila podzimní únava a říká mi "jeď v klidu, nepřepínej se, nebo celý podzim prospíš". A tak teda poctivě spím.
No, ne že bych s tím někdy měla problém, jen mám fakt dost…
Dneska ani nevím, co mne to popadlo, ale přišel mi senzační nápad nejen vyprat záclony a závěsy u dětí, ale rovnou umýt i okna. Chach, tak jo.
Teď tu stojím, stěrkou jedu už třetí sklo, a mám z toho dobrý pocit. Venku je jaro a přes okna se dá konečně koukat ven. Tak špinavou vodu jsem ani nečekala. A ta vůně! No a taky konečně fungující závěs, protože jsem opravila žabičky, které vypadly. Jaká úleva.
Děti se kolem prdelkovaly, nepřekážely a já si v pohodičce uklízela. Co dodat, fakt to bylo super. V hlavě už mi bloudí odvážná myšlenka, a už si na sebe hrnu další úklid... túdle. Norma z toho určitě nebude.
Mám pocit, že na mne někdy kolem pátečního rána skočila podzimní únava a říká mi "jeď v klidu, nepřepínej se, nebo celý podzim prospíš". A tak teda poctivě spím.
No, ne že bych s tím někdy měla problém, jen mám fakt dost…
Dneska ani nevím, co mne to popadlo, ale přišel mi senzační nápad nejen vyprat záclony a závěsy u dětí, ale rovnou umýt i okna. Chach, tak jo.
Teď tu stojím, stěrkou jedu už třetí sklo, a mám z toho dobrý pocit. Venku je jaro a přes okna se dá konečně koukat ven. Tak špinavou vodu jsem ani nečekala. A ta vůně! No a taky konečně fungující závěs, protože jsem opravila žabičky, které vypadly. Jaká úleva.
Děti se kolem prdelkovaly, nepřekážely a já si v pohodičce uklízela. Co dodat, fakt to bylo super. V hlavě už mi bloudí odvážná myšlenka, a už si na sebe hrnu další úklid... túdle. Norma z toho určitě nebude.
7. listopadu 2015
365/007 Totálně prázdný
To jsou takový ty prázdný dny, kdy potřebujete ještě dodělat pár pracovních věcí, večer totálně vyčerpaní usnete s dětma, protože vaše tělo ví, co je pro vás nejlepší, a ráno se probudíte až s dětma - OPĚT - a pak si uvědomujete, těch pár hodin co pracujete, jak jste tím otravní a debilní... A najednou je celá výhoda tý práce neskutečná pruda.
Udělala jsem to nejnutnější a pak šla radši na nákup, kde jsem si užila krásný spadaný listí. A taky neskutečný vedro! Nějak přišlo zase jaro. To mne nečekaně položilo. Jsem totálně vycucnutá - opět.
Asi nějaký podzimní odpočívací tendence. Ale ne vždy se to hodí!!!!
Udělala jsem to nejnutnější a pak šla radši na nákup, kde jsem si užila krásný spadaný listí. A taky neskutečný vedro! Nějak přišlo zase jaro. To mne nečekaně položilo. Jsem totálně vycucnutá - opět.
Asi nějaký podzimní odpočívací tendence. Ale ne vždy se to hodí!!!!
5. listopadu 2015
365/005 Bojíme se toho slova?
Sebeláska. Fuj, ty sobče! A přitom nám nevadí, když naše děti jsou sobecké ve svém CHCI. Ve svém pláči, ve své žádosti.
Pak nám najednou hrábne, a je to špatně. Najednou jsou tu všichni ti přechytralí dospělí a musíme se dělit, bez ohledu na to, jestli skutečně chceme, bez ohledu na to, jak se při tom cítíme, ale víme, že jsme dost ošklivé holčičky a kluci, že se podělit nechceme. Jo a kdybyste to nevěděli, tak nás navíc nebudou mít ostatní rádi (hlavně ti, co nás chtěli využívat!). A tak nám pak přijde vlastně špatné chtít i něco pro sebe. Natož se mít rádi. Sami sebe? Nestydové!
Nechci teď mluvit za muže, i když si nemyslím, že by všichni byli OK s tím, že si jsou schopní vždy a za všech okolností říct o to, co chtějí způsobem, který bude jasný a neohrožující. Ale sama za sebe, jako ženu, musím říct, že je tohle jeden z nejničivějších programů, kterým nás naši rodiče infikovali.
Ano, je to virus! Tohle není funkční program. Copak se cítíte skvěle, když všem jen dáváte a nikdy nedáte sobě? Nebo nezačnete nejdřív u sebe a pak pokračujete k ostatním? Joooo, cítíte se báječně a váš život je plný hojnosti... anebo si po večerech vzdycháte, jak vás nikdo neocení a nedocení? Sebeobětujete se, a jste nešťastní jak málo dostáváte za svou námahu zpět. A tak v chorobném cyklení dáváte víc. Víc si odříkáte, víc okrádáte sebe a víc trpíte uvnitř vaší duše!
Tenhle prográmek fakt neduplikujte. Pak máte totiž pocit nedostatku. Pocit, že furt někde něco musíte hledat: v činnostech, věcech, lidech. Je to opravdu jejich úkol?
Přestože víme, že tenhle model nefunguje, bojíme se antiviru. Sebeláska!? Děláte si srandu? Legálně navádíte lidi k sobectví? Kam ten svět spěje?
Víte kam spěje? Tam, kam ho dovedli lidi, kteří se nemají rádi!
A já říkám: děkuji, nechci! Nejsem moc dietní typ. Už to vím.
Chci zažívat obžerství sobectví = sobě-ství!
Chci být nejlepší kámoška sama sebe!
Buďte taky!
Pak nám najednou hrábne, a je to špatně. Najednou jsou tu všichni ti přechytralí dospělí a musíme se dělit, bez ohledu na to, jestli skutečně chceme, bez ohledu na to, jak se při tom cítíme, ale víme, že jsme dost ošklivé holčičky a kluci, že se podělit nechceme. Jo a kdybyste to nevěděli, tak nás navíc nebudou mít ostatní rádi (hlavně ti, co nás chtěli využívat!). A tak nám pak přijde vlastně špatné chtít i něco pro sebe. Natož se mít rádi. Sami sebe? Nestydové!
Nechci teď mluvit za muže, i když si nemyslím, že by všichni byli OK s tím, že si jsou schopní vždy a za všech okolností říct o to, co chtějí způsobem, který bude jasný a neohrožující. Ale sama za sebe, jako ženu, musím říct, že je tohle jeden z nejničivějších programů, kterým nás naši rodiče infikovali.
Ano, je to virus! Tohle není funkční program. Copak se cítíte skvěle, když všem jen dáváte a nikdy nedáte sobě? Nebo nezačnete nejdřív u sebe a pak pokračujete k ostatním? Joooo, cítíte se báječně a váš život je plný hojnosti... anebo si po večerech vzdycháte, jak vás nikdo neocení a nedocení? Sebeobětujete se, a jste nešťastní jak málo dostáváte za svou námahu zpět. A tak v chorobném cyklení dáváte víc. Víc si odříkáte, víc okrádáte sebe a víc trpíte uvnitř vaší duše!
Tenhle prográmek fakt neduplikujte. Pak máte totiž pocit nedostatku. Pocit, že furt někde něco musíte hledat: v činnostech, věcech, lidech. Je to opravdu jejich úkol?
Přestože víme, že tenhle model nefunguje, bojíme se antiviru. Sebeláska!? Děláte si srandu? Legálně navádíte lidi k sobectví? Kam ten svět spěje?
Víte kam spěje? Tam, kam ho dovedli lidi, kteří se nemají rádi!
A já říkám: děkuji, nechci! Nejsem moc dietní typ. Už to vím.
Chci zažívat obžerství sobectví = sobě-ství!
Chci být nejlepší kámoška sama sebe!
Buďte taky!
4. listopadu 2015
365/004 Jen jsem se zasmála...
Někdy si říkám PROČ? Proč to lidi prostě jen neudělaj a odpustí si hloupé pindy.
Ne, vážně nejsem ten typ, co by lidem něco nutil, vnucoval jim svoje myšlenky a chtěl po nich, aby je bezmezně a za všech okolností kvitovali. S dětma jsem se naučila tohle chápat ještě víc, než jsem to měla nastavené, ale jestli něco opravdu posouvá tyhle hranice, to vnímání vůči odlišnému názoru, tak je to právě péče o "naší" fanpage.
Není týden, kdy bych nedostala čočku. Ovšem v tom nejlepším smyslu slova.
První "kritiky" jsem si brala hodně osobně, přece jen, když něco připravujete, hledáte, překládáte, brouzdáte sítí po tom nej obrázku, je to jak miminka - každý ten post. Máte dojem, že musí být dokonalá (legrační takhle to napsat!), ale postupem času se hrany obrušují, a já a moje práce jsou dvojí. Některé věci neřeším anebo řeším stylem hrubý pytel hrubá záplata, ale ve vší pentličkové slušnosti.
Uvědomuju si totiž víc a víc, každým komentářem (čím pochybovačnějším, tím lepším), jak to není o nich, o jejich odporu vůči něčemu (respektive, je to i o nich, ale z úplně jiné strany!), ale o mě a o tom, JAK SI TO BERU. A všímám si, že i tady se to postupně uhlazuje... a čím víc mám pocit, že se mne něco dotýká, tím víc se ptám a zkoumám, co za tím je. A chodí mi docela slušný odpovědi...
Ale dnes jsem se jen zasmála. Tohle nemá smysl. Někdy mám pocit, že lidi spíš potřebují napsat něco, co CHTĚJÍ udělat, aby to jednoduše bylo vidět, jinak by totiž bylo jejich počínání totálně neviditelné. V takových chvílích fakt nevím, zda jim odpovídat, skrývat je, nebo je nechat jejich osudu. Jo, C je správně.
A tak jsem se jen pousmála a byla vtipná až za roh. No, dobře, to si moc fandím. Byla jsem trochu přidrzle vtipná. V rámci rámce...
P.S.: A teď jen tak pod čarou. Stačila by jen ta první věta. Pravda je taková, že taky víc kecám o tom, co udělám, než že to dělám. Tak doufám, že pani tohle dotáhla do konce, jako já tenhle post...
Ne, vážně nejsem ten typ, co by lidem něco nutil, vnucoval jim svoje myšlenky a chtěl po nich, aby je bezmezně a za všech okolností kvitovali. S dětma jsem se naučila tohle chápat ještě víc, než jsem to měla nastavené, ale jestli něco opravdu posouvá tyhle hranice, to vnímání vůči odlišnému názoru, tak je to právě péče o "naší" fanpage.
Není týden, kdy bych nedostala čočku. Ovšem v tom nejlepším smyslu slova.
První "kritiky" jsem si brala hodně osobně, přece jen, když něco připravujete, hledáte, překládáte, brouzdáte sítí po tom nej obrázku, je to jak miminka - každý ten post. Máte dojem, že musí být dokonalá (legrační takhle to napsat!), ale postupem času se hrany obrušují, a já a moje práce jsou dvojí. Některé věci neřeším anebo řeším stylem hrubý pytel hrubá záplata, ale ve vší pentličkové slušnosti.
Uvědomuju si totiž víc a víc, každým komentářem (čím pochybovačnějším, tím lepším), jak to není o nich, o jejich odporu vůči něčemu (respektive, je to i o nich, ale z úplně jiné strany!), ale o mě a o tom, JAK SI TO BERU. A všímám si, že i tady se to postupně uhlazuje... a čím víc mám pocit, že se mne něco dotýká, tím víc se ptám a zkoumám, co za tím je. A chodí mi docela slušný odpovědi...
Ale dnes jsem se jen zasmála. Tohle nemá smysl. Někdy mám pocit, že lidi spíš potřebují napsat něco, co CHTĚJÍ udělat, aby to jednoduše bylo vidět, jinak by totiž bylo jejich počínání totálně neviditelné. V takových chvílích fakt nevím, zda jim odpovídat, skrývat je, nebo je nechat jejich osudu. Jo, C je správně.
A tak jsem se jen pousmála a byla vtipná až za roh. No, dobře, to si moc fandím. Byla jsem trochu přidrzle vtipná. V rámci rámce...
P.S.: A teď jen tak pod čarou. Stačila by jen ta první věta. Pravda je taková, že taky víc kecám o tom, co udělám, než že to dělám. Tak doufám, že pani tohle dotáhla do konce, jako já tenhle post...
3. listopadu 2015
365/003 NO WOMAN
O víkendu jsem viděla YES MANa s Jimem Carreym. Konečně od začátku do konce.
Ať mi nikdo neříká, že filmy pro většinu nejsou občasně i kvalitní. Myslím tím, co se týče informací pro jiný (rozumějte bohatý) život. Tohle je přesně jeden z těch filmů. I kdy nemusíte být někdo, kdo má blbou práci, zabíjí jeden den za druhým, nemá přítelkyni a už ho nebaví ani masturbovat, tak je to jen synonymum pro někoho, kdo se naprosto uzavřel do svých programů a představ, že pak ani nevidí to, jak smrtelné to je.
Říkat ANO znamená otevřít se, překonávat komfortní zónu, udělat něco, co si nelze zdůvodnit, postavit se strachu nebo nějakému očekávání - zkrátka nejet v robotovi celých 24 hodin...
A s tím souhlasím!
Současně je fajn věnovat pozornost i tomu, co bylo ve filmu taky zmíněno "ANO, je nové NE!" Abyste mohli něčemu říct ANO, musíte říct i NE. Nemyslím současně, myslím tím každou jednotlivou situaci. Abyste nedopadli jako Jim. Tudíž musíte umět úplně stejně silně, výrazně a upřímně, bez pocitu viny (fuška, co!) a naprosto v souladu se sebou, říkat NE. Sebejisté NE, kterým říkáte vnitřní velké ANO.
Je zvláštní, že se mi k tomu naskytla možnost s koncem měsíce, ale až dnes jsem si uvědomila, že jsem si to mohla ušetřit, kdybych zběsile neřekla ANO, v domnění, že je to něco, co by bylo fajn (protože i teď si to myslím), ale až postupem času mi došlo, že já nejsem ten fajn člověk pro to, abych to udělala. Necítím se špatně za to své zatím trochu nejisté NE, cítím se jen trochu hloupě za to, že jsem na to nepřišla dřív. Že jsem vyhrkla ANO, abych udělala radost a naprosto nepomyslela na svou radost. Možná to souviselo s tím naučit se něco nového, a až později mi došlo, že mne tohle téma nezajímá na naučení se, že prostě ten čas chci radši věnovat něčemu, co mi bude dávat mnohem větší smysl.
A je mi fakt líp...
Vlastně nakonec je to ANO i NE současně, jen se mění pořadí, chich
Ať mi nikdo neříká, že filmy pro většinu nejsou občasně i kvalitní. Myslím tím, co se týče informací pro jiný (rozumějte bohatý) život. Tohle je přesně jeden z těch filmů. I kdy nemusíte být někdo, kdo má blbou práci, zabíjí jeden den za druhým, nemá přítelkyni a už ho nebaví ani masturbovat, tak je to jen synonymum pro někoho, kdo se naprosto uzavřel do svých programů a představ, že pak ani nevidí to, jak smrtelné to je.
Říkat ANO znamená otevřít se, překonávat komfortní zónu, udělat něco, co si nelze zdůvodnit, postavit se strachu nebo nějakému očekávání - zkrátka nejet v robotovi celých 24 hodin...
A s tím souhlasím!
Současně je fajn věnovat pozornost i tomu, co bylo ve filmu taky zmíněno "ANO, je nové NE!" Abyste mohli něčemu říct ANO, musíte říct i NE. Nemyslím současně, myslím tím každou jednotlivou situaci. Abyste nedopadli jako Jim. Tudíž musíte umět úplně stejně silně, výrazně a upřímně, bez pocitu viny (fuška, co!) a naprosto v souladu se sebou, říkat NE. Sebejisté NE, kterým říkáte vnitřní velké ANO.
Je zvláštní, že se mi k tomu naskytla možnost s koncem měsíce, ale až dnes jsem si uvědomila, že jsem si to mohla ušetřit, kdybych zběsile neřekla ANO, v domnění, že je to něco, co by bylo fajn (protože i teď si to myslím), ale až postupem času mi došlo, že já nejsem ten fajn člověk pro to, abych to udělala. Necítím se špatně za to své zatím trochu nejisté NE, cítím se jen trochu hloupě za to, že jsem na to nepřišla dřív. Že jsem vyhrkla ANO, abych udělala radost a naprosto nepomyslela na svou radost. Možná to souviselo s tím naučit se něco nového, a až později mi došlo, že mne tohle téma nezajímá na naučení se, že prostě ten čas chci radši věnovat něčemu, co mi bude dávat mnohem větší smysl.
A je mi fakt líp...
Vlastně nakonec je to ANO i NE současně, jen se mění pořadí, chich
2. listopadu 2015
365/002 Jak psovi pastva
Tak nějak bych nazvala svou dnešní rychlost v práci... Jooo, připravila jsem si posty na facebook a dokonce mne mírně nečekaně, fakt jsem chtěla zcela fokusovaně udělat s tím facebookem víc, chytla múza díky jednomu sdílenému článku, který vlastně vůbec s ničím nesouvisel, ale najednou jsem měla jasno, proč to napsat a kam to poslat...
Od slov nebylo daleko k činům. Čeká na schválení.
A taky bych ráda přiznala, že jsem laškovala s článkem na blog, ve kterém jsem chtěla trochu vychválit, a možná že předčasně (jo, sumírovala jsem si to ve svý zblblý hlavě v neděli!), jak jsem to o víkendu pěkně vykoumala a mohu být spokojená, ale úplně 100% to není.
Nechci dělat z komára vemblouda a taky nechci, aby došlo k nějaký mejlce. Jsem spokojená s tím, co jsem zvládla. Chraň Bůh abych nebyla! Stihla jsem vážně docela dost věcí, který jsem chtěla, a ještě navíc nákup a trhy, ale dovolím si jednu droboulinkou výtku. Takový štěk. Spíš jen neslyšené kňournutí.
Minulou středu jsem se moc těšila na tenhle mírně prodloužený víkend bez dětiček a plánovala jsem, jak udělám další WOL, trochu víc, jenže... USTOUPILA JSEM. Ustoupila jsem tomu, abych měla hotovo to, co jsem si předsevzala mít hotovo ke konci měsíce. A snažila se udělat vše pro to, aby to tak bylo.
Povedlo se to na 80 % a já přesto nejsem spokojená. Protože ... jsem prostě neudělala NĚCO jen pro sebe - z čiré radosti, něco skutečně kreativního, kde jsem jen a zcela já, nikdo jiný. Žádná práce, nic, co by se týkalo mýho holýho přežití.
Zas mi dochází, jak se to takhle nezmění. Jak já to neměním. Jak to nechávám náhodě. Jenže to pak přesně tak funguje. Blbě!
Ten pocit po tom víkendu, kdy jsem udělala i něco pro sebe a stihla taky spoustu věcí pro jiný, je prostě jinej a to bych chtěla zažívat víckrát. Nechápu, že jsem to zvěrstvo na sobě zase dopustila...
Další pokus příští víkend? Pche
Od slov nebylo daleko k činům. Čeká na schválení.
A taky bych ráda přiznala, že jsem laškovala s článkem na blog, ve kterém jsem chtěla trochu vychválit, a možná že předčasně (jo, sumírovala jsem si to ve svý zblblý hlavě v neděli!), jak jsem to o víkendu pěkně vykoumala a mohu být spokojená, ale úplně 100% to není.
Nechci dělat z komára vemblouda a taky nechci, aby došlo k nějaký mejlce. Jsem spokojená s tím, co jsem zvládla. Chraň Bůh abych nebyla! Stihla jsem vážně docela dost věcí, který jsem chtěla, a ještě navíc nákup a trhy, ale dovolím si jednu droboulinkou výtku. Takový štěk. Spíš jen neslyšené kňournutí.
Minulou středu jsem se moc těšila na tenhle mírně prodloužený víkend bez dětiček a plánovala jsem, jak udělám další WOL, trochu víc, jenže... USTOUPILA JSEM. Ustoupila jsem tomu, abych měla hotovo to, co jsem si předsevzala mít hotovo ke konci měsíce. A snažila se udělat vše pro to, aby to tak bylo.
Povedlo se to na 80 % a já přesto nejsem spokojená. Protože ... jsem prostě neudělala NĚCO jen pro sebe - z čiré radosti, něco skutečně kreativního, kde jsem jen a zcela já, nikdo jiný. Žádná práce, nic, co by se týkalo mýho holýho přežití.
Zas mi dochází, jak se to takhle nezmění. Jak já to neměním. Jak to nechávám náhodě. Jenže to pak přesně tak funguje. Blbě!
Ten pocit po tom víkendu, kdy jsem udělala i něco pro sebe a stihla taky spoustu věcí pro jiný, je prostě jinej a to bych chtěla zažívat víckrát. Nechápu, že jsem to zvěrstvo na sobě zase dopustila...
Další pokus příští víkend? Pche
1. listopadu 2015
365/001 Pokus číslo 2
To jsou mi věci, tady se někdo zase úplně nečekaně rozhodl pro nějakou výzvu a ta spontánnost se mi dost líbí...
Už to ale není taková hurá akce jako loni. Vím, že to bude hodně náročný. Vím, že budu chtít skončit. Vím, že mě to bude bolet. A taky vím, že to bude osvěžující, krásný a neskutečně silný.
Psaní miluju a je to formát, který mi dává smysl. Formát, který mám prostě zmáknutý. Věc, kterou dávám i poslepu. Současně bych poslepu chtěla začít dávat i to neméně milovaný kreslení. To mi fakt chybí. Maximálně. Když jsem si totiž tak nějak přemýšlela, co mne fakt dokázalo dostat do krajiny nikoho, vyčistit hlavu a nadopovat energií, nemohu si nevzpomenout na všechny ty večerní hodiny kreslení aktů. Kdybych nekreslila a neměla z toho takový potěšení, sama bych se podezřívala, že na něčem jedu. Dost krutě!
Vím, že to asi nejde vrátit v takový síle, ale chci si začít alespoň ochutnávat kapičky z tohohle nekonečnýho poháru radosti, který na mne ještě čeká. A já jsem hodně nedočkavá a taky nechci zapomenout, jak chutná.
Breptám - to nejde zapomenout...
Takže spojím dvě milované drobnosti v jeden celek ;-)
Nejdřív jsem si myslela, že bych měla počkat do nějakýho hezkýho data (ne, Nový rok fakt ne!), jenže svátek je ještě furt dost daleko, a narozeniny ještě dál. Pak mi došlo, že když vím, není nač čekat - odkládám a posouvám před sebou čím dál víc věcí, který jsou pro mne. Mám teď na výběr: buď to bude další ažpak, nebo prostě začnu.
ZNOVU. Poučenější nevím, ale zkrátka testnu sebe sama, jestli jsem se za ten rok posunula, nebo jsou to jen kecy v kleci, který štěkaj, ale nekoušou...
A já bych si teď ráda ukousla "pořádnýho" sousta!
Můj smělý plán: 365 zápisků - 365 mini mandal :-)
START NOW!
Už to ale není taková hurá akce jako loni. Vím, že to bude hodně náročný. Vím, že budu chtít skončit. Vím, že mě to bude bolet. A taky vím, že to bude osvěžující, krásný a neskutečně silný.
Psaní miluju a je to formát, který mi dává smysl. Formát, který mám prostě zmáknutý. Věc, kterou dávám i poslepu. Současně bych poslepu chtěla začít dávat i to neméně milovaný kreslení. To mi fakt chybí. Maximálně. Když jsem si totiž tak nějak přemýšlela, co mne fakt dokázalo dostat do krajiny nikoho, vyčistit hlavu a nadopovat energií, nemohu si nevzpomenout na všechny ty večerní hodiny kreslení aktů. Kdybych nekreslila a neměla z toho takový potěšení, sama bych se podezřívala, že na něčem jedu. Dost krutě!
Vím, že to asi nejde vrátit v takový síle, ale chci si začít alespoň ochutnávat kapičky z tohohle nekonečnýho poháru radosti, který na mne ještě čeká. A já jsem hodně nedočkavá a taky nechci zapomenout, jak chutná.
Breptám - to nejde zapomenout...
Takže spojím dvě milované drobnosti v jeden celek ;-)
Nejdřív jsem si myslela, že bych měla počkat do nějakýho hezkýho data (ne, Nový rok fakt ne!), jenže svátek je ještě furt dost daleko, a narozeniny ještě dál. Pak mi došlo, že když vím, není nač čekat - odkládám a posouvám před sebou čím dál víc věcí, který jsou pro mne. Mám teď na výběr: buď to bude další ažpak, nebo prostě začnu.
ZNOVU. Poučenější nevím, ale zkrátka testnu sebe sama, jestli jsem se za ten rok posunula, nebo jsou to jen kecy v kleci, který štěkaj, ale nekoušou...
A já bych si teď ráda ukousla "pořádnýho" sousta!
Můj smělý plán: 365 zápisků - 365 mini mandal :-)
START NOW!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)