‪#144 Úklidová mise splněna

Vzala jsem to od podlahy. Vlastně tak nízko jsem nešla. Zůstala jsem výš, ale i tak jsem to vzala až na dřevo.

Vím, že jsem ty poličky uklízela 2 roky.
Vím, že stále nebylo dost času, dost chuti, dost času, ale bylo milion důležitějších věcí než úklid kousku mýho života. Nafackovala bych si za to. Ale prostě i to patří k jedné etapě mého života a bylo to tak, jak bylo. Tečka.

‪#143 Tak trochu jiný den

Ráno vstát a jet na seminář.
O obědový pauze zjistit, že jste si vzali jen ty jablka, ale nezapomněli si vzít časopis, který si přečtete na sluníčku v trávě - na parkovišti...

‪#142 Snila jsem o výletech po hradech

Dnes mi byl připomenut jeden z mých dávných snů...

Jeho vznik se datuje do doby, kdy jsem děti ještě neměla a ani by nebylo dobré, abych je měla, nicméně je zvláštní, že i když jsem děti nějak extra nechtěla, je to sen, ve kterém figurují. Byla to jedna z těch dívčích naivních představ o rodinném životě, která neměla žádný základ ve skutečnosti (bohužel) a o to víc se jevila jako zcela ideální (mohla být jen moje).

‪#141 Abych to nezapomněla

Nějak jsem za ta léta pozapomněla, proč jsem tenkrát začala psát. Proč jsem tenkrát vytvořila svý první webofky a rozhodla se přispět i svým dílem do kyber prostoru. Tenkrát v něm bylo trochu víc dýchatelno. informací bylo mnohem míň a mne přišlo moc bezva mít možnost svoje postřehy sdílet dál.

‪#140 Svět v krabici

Dorazily krabice. Krabice, který jsem si původně před rokem dvěma třemi lety chtěla vlastnoručně vyrobit. V hlavě vypadaly božsky. Všechno tip top. Jen na tý poličce se to furt sesouvalo, vršilo pátý přes devátý a přes desátý vesele padalo, kam se dalo.

Řekla jsem si DOST, když jsem zahlídla tu sugestivní reklamu od paketo.cz. Jo, nebuď pako, když tady maj vhodný krabky za pár kaček. Doma máš tapety, když je budeš chtít mít nějak extra krásný a unikátní, tak si je polepíš (kecy, kecy, kecy).

‪#139 Hoďka na kávičku

(pozn. pro skutečné kávomilce zde budou popsána neskutečná zvěrstva, takže čtení je jen na vlastní nebezpečí a bez nároku na jakékoliv odškodnění případné újmy na zdraví!)

Hehe, před 10, 15 lety bych si ani nepomyslela, že tohle napíšu. Já a kafe? Ani náhodou. Na kafe by mne pozval jen naprostý neznalec. Já nikdy nechodila na kafe. Nikdy.
Dřív tedy ne.
Teď je to evidentně jinak...

‪#138 Fokus jako prase

Namotivovaná z včerejšího webináře, jedu jak fretka. Až jsem z toho mírně v šoku.

Vždy mne nepřestane udivovat, jak tatáž informace působí na člověka v průběhu času. Určitě znáte takový ty stavy, kdy čtete třeba podesátý tentýž citát a najednou !PRÁSK! A vám to cvakne a ... víte (nebo něco na ten způsob). Vzápětí se sami sobě musíte smát, jak to, že jste to nevěděli dřív? Jak vám tak primitivní a navíc jednoduchá věc nemohla být tak dlouho jasná?

‪#137 Jedu pohodu jazz

Původně jsem to včera chtěla dodělat, ale nechtělo se mi...
Měla jsem dvě možnosti: mohla jsem to lámat přes koleno a jít na sílu, nebo radši zvolnit a udělat to, na co se cítím...

V mém světě je v tuto chvíli možná jen jediná volba.
Neee, není to ta první {mrknutí}. Když jsem řekla, že tyhle hry už nehraju, tak je teda nehraju, rozumíme si? Když ne, tak ne. Tečka. Takže jsem nic nelámala přes koleno, nesnažila jsem se zvládnout nemožné a vypustit duši, abych se zavděčila (komu vlastně?) a abych dokázala, že to dám. Túúúúdle núúúdle.

Není to hotový. NENÍ. A co!
Místo práce pro jiný pracuju na sobě. Pustila jsem si webinář, chytlavě pojmenovaný Tajemství produktivity, a i když to bylo "opáčko", v hlavě zase několik žároviček. Tohle miluju. Napumpovalo mě to tak silně, že jsem se bez otálení pustila do úklidu jisté inkriminované části pracovního stolu - důvěrně jí říkám "odkládací".

Umístění bude mnohým povědomé {smích}.
No jistě, je to pravý spodní roh a jeví se zcela ideální k odsunu toho "na potom" a tohle "potom" ve většině případů - jak asi tušíte - nenastane, ale minimálně jednou denně se připomene. Elegantním pádem. Většinou ta pyramida drží - do určité výše, značně ovlivněné celkovým obsahem jednotlivých vrstev, ale pak jde bez kapky elegance k zemi jak opilec ze schodů.

Takže kolem a kolem, mé potom proběhlo dnes! A může za to Pavel Říha, protože mě skvěle nakop konečně udělat něco, co jsem dlouho odkládala.
Kdyby nic jinýho - kromě dalších super pointů z jeho prezentace, které se mi hodí k organizaci nezkrotného času - mám aspoň uklizený stůl...

Aspoň?
Ty jo, jsem při neděli vážně vtipná.

‪#136 To samé v bledě modrým

Lekce přicházejí tak dlouho... dokud je nepochopíme.

Je to na světě zařízeno moc dobře. Život po nás chce, abychom rostli, abychom šli každý den kousek dál - za svoje hranice. Chce být v pohybu, hýbe s námi a v ideálním případě je to lepší a lepší.

A navíc má s námi tolik svaté trpělivosti, že nám posílá lekce, které jsme nepochopili, znovu a znovu. Opakovaně nám předkládá látku, která nám včera nedávala smysl, a věří, že dnes to bude jinak. A pokud ne dnes, tak zítra i pozítří je další příležitost - dokud nedojdeme k uvědomění.

Na závěr lekce nás trochu nekompromisně přezkouší. Copak by to byl správný učitel, kdyby nás nechal pochopit jen napůl? Není žádné poloviční chápání - buď rozumím nebo nerozumím. A když rozumím, umím to použít? A když to umím použít, žiju to?

Tady se nehraje na žádný falešný, instantní řešení. Život chce, abychom skutečně pochopili. Abychom do morku kostí procítili zprávu, kterou právě teď dostáváme. A když zkoušku úspěšně složíme, šup a naservíruje nám lekci novou.

A víte, co je na tom celém nejlepší? Prostor pro chyby.
Prostor pro klopýtnutí a pády. Prostor pro všechna nesprávná řešení.
Všechny naše úhybný manévry jsou mu fuk, nerozhodí ho. Je to jen naše věc. Naše rozhodnutí. A on nám nenadává, nedává špatný známky a poznámky. Nekritizuje nás... Trpělivě, s fantastickou důsledností, dává den za dnem příležitost změnit svůj osud.

Zastavte se a zeptejte se sami sebe, co se vám poslední dny, týdny, měsíce a možná i roky stále vrací. Jak se tak krásně lidově říká, kdy se děje "to samý v bledě modrým". Protože to bleděmodrý je právě "vaše lekce". A barvu nezmění dokud nevezmete štětec a nepřemalujete nějaký velmi konkrétní způsob chování, myšlení a jednání.

Někdy nás takový bleděmodrý situace dokážou překvapit. A hodně rozbolavět. Ale dokud máme v rukou štětec a čerstvý barvy, máme naději. Máme sami sebe a svůj život v rukách...

No, co víc chtít?

‪#135 Hrůza prvního kroku

Víte, kdo je celosvětově nejlepší scénárista?
Bezkonkurenčně nejlepší...
Nebojím se to říct... Vím, že nepřeháním... Přemýšlíte?

Je to náš mozek...

Obzvláště skvěle mu jdou horory.

Kdy se to zlomilo? Kdy se z věcí, do kterých jsme se bezhlavě pouštěli, protože jsme prostě chtěli a tečka, staly věci, které řešíme, koumáme ze všech světových stran a nakonec? Nakonec s hrůzou v očích, nad jejíž obhajobou strávíme též významnou část času, zůstáváme stát a dál sníme sen o tom, jak by co by kdyby...

A prsty, teda spíše závity, v tom má ON.
Rozehraje svou hrůzo hru domněnek a předpokladů a člověk je najednou tak malinkej (protože tomu uvěří), že si maximálně prdne do gatí a drží mlčí...

Anebo to můžeme vzít optimisticky a říct, že věci zrajou. Že potřebujeme čas to vstřebat. Že lepší dvakrát měřit a dobře říznout než...

Alibismus! Dnes jsem si řekla, že už bylo toho všeho koumání nad hlavu a odvážila se vykročit. Změřeno jsem měla snad milionkrát, ale chyběl ten poslední krok. JEN poslední krok...

Takhle napsané to vypadá jako brnkačka. A já to nevyvracím. Ten první krok, opředený historkou v hlavě a napojený na šílenou story, nakonec vůbec nebolel. Jestli to bude bolet potom, to už je fuk. Cesta začala.

Půjdu a vyprdnu se na všechny vykonstruovaný myšlenky.
Půjdu do cíle a ... dojdu.
Tečka.

Ať si pan mozek vymýšlí cokoliv. Když ho to baví!