#247 Nebuď na sebe takovej ras!

Zasekaná.
V sobě. Ve svým životě. Ve svým strachu.
Ve svých pochybách. Ve svých kdyby. Ve svých snech.

Vždycky, když se začtu do jiných mateřských blogů a vidím ty úžasné fotky, čtu ty skvělé zážitky a bambilion nápadů, popadne mne zas ten podivnej pocit mateřský nedostačivosti. Hluboká marnost mateřského bytí. A přitom vůbec NENÍ PROČ!

#245 Hoyte, moc si mi neušetřil!

Během roku je několik měsíců, který jsou opravdu vydatný na investice. Člověk sáhne na ještě větší dno svýho účtu než normálně. Dokonce často až za něj.
Jedním z těch měsíců je právě září. Začátek školy je vážně smrtelnej. Ale dobrý, přežili jsme. Zase. A tak se o to víc teď pohybuju v módu Kde sebrat a nekrást?

#244 Sprostá úřednická hra

Vždycky, když přijde mamce pozvánka na posudkovou, padne na ní nervozita a stres. Nevím, jak to ty čarodějnice z úřadu dělaj, ale na dálku jí uhranou až do soudného dne, který je v tomto případě dnem, kdy má poslušně naběhnout do kanclu a poslechnout si to, co je už dávno rozhodnuto bez ní, ale holt ochotnický divadlo frčí i v jednadvacátým století.

#243 Už jen 122krát

Možná vytáhnu metr a začnu stříhat dny. Pro ten pocit. Protože jsem to nikdy nedělala. Nebo budu lepit samolepky... nebo dávat pětikoruny do kasičky... To je vlastně docela dobrej nápad. Jen vím, že tolik pětikaček nemám... Zatím...

#242 Neopakovatelné

Fascinuje mne, jak tutéž informaci vnímáme v průběhu času. Uvědomuju si o to víc, jak je náš život a vše, co se v něm děje, neopakovatelně unikátní a naše individuální volby nás vedou k jedinečnému koktejlu zkušeností a znalostí. To vše jsme my.
Nelze to duplikovat bezchybně.
Vlastně to ani není nutné. Proč taky?

#237 To nemá ani milionář

No, i to se stává. Konečně mám něco, co nemá ani milionář.
Tak ani nevím, zda se smát či plakat.

Naším životem už prošlo tolik lidí, co to s náma mysleli dobře, že bych potřebovala víc rukou, abych to spočítala. Nakonec většina jejich "myslení" skončila tak, že akorát pobírají provize za produkty, který jsou nám mírně řečeno - k ničemu.
OK. Stane se...

#235 Očištěná deštem

Měla jsem uvěřit, že jsem nepravdivá, když se snažím být pozitivně naladěná. Měla jsem přiznat, že lžu, když se směju, přestože v ústraní řeším, z čeho zaplatím nájem a bojuju každý den o každou korunu. Měla jsem uvěřit, že takhle nejsem autentická, a že abych byla, tak na všechny mám vyblejt naplno svý splíny...

#234 Mám smysly otupené rýmou

Možná ale přesně tenhle stav potřebuju k něčemu jinému.
Moc dobře vím, jaký pláč jsem spolkla a nenechala naplno projevit. A také vím, že nemá smysl se mu poddávat, protože to stejně nic neřeší. Přesto ta rýma tady dnes je a já se s tím prostě musím srovnat. Hotovo.

#233 Nepřeskakuj lekce!

Někdy se snažíme přeskočit některý lekce.
Nevím, co přesně nás k tomu vede. Je v tom možná zbytek pubertálního rebelství, kdy prostě nechceme ctít zajetý řád věcí. Řád, který nemá smysl nabourávat. Pak místo prkenných ohrádek chceme bořit čínský zdi. Jsme na sebe naštvaný, protože místo pocitu vítězství se dostáváme do kolotoče pochybností. Víra ohrožena na nejvyšší možný stupeň!

#231 Plná výčitek

Zacyklená, zahořklá, na zabití.

Říkám jí: "Co blbneš? Jasně, že nemáš život, který by ti mohli druzí závidět, ale takových je... Většina. Spíš se ptám, kde zůstala ta fajn holka, kterou jsem znala?"
Ten pohled, co na mne hodila. Čirý zoufalství.