029: Deník - malý kousek vašeho tajného světa

Na různé zápisky ze života vzniklo už tolik obměn, že vybrat si jen jednu působí jako těžký hřích. Můžete si psát vděčnosti, knihy snů, ranní stránky, afirmace a různé journaly, kde se mísí klasický diář s osobními zápisky všeho druhu. Ale přesto je jedna universální rada, kterou dostane každý (nejen) začátečník v osobním rozvoji: Piš si deník!

025: Skočil na mě nějakej moribundus

Od pátku mě bolí břicho. Je mi těžko a nevím co by, abych se toho zbavila. Po snídani se to vždy zlepšilo. V pátek tomu neprospěly prvně ochutnané sójové ďobáčky, které mě osobně dost okouzlily, ale žaludek je evidentně jiného názoru.

024: Kdybych byla dnešní nákup

Když jsem šla z podvečerního záchranného nákupu neodolala jsem a pokusila se svůj rozbouřený žaludek zklidnit tím nejobyčejnějším rohlíkem, jaký jsem jen mohla koupit. Pšeničný tukový za dvě kačky.
S chutí jsem se zakousla.

023: Porovnávám se

Kdo jsem byla a kým jsem dnes? Proč jsem dřív byla šťastná a dnes tolik nejsem? Proč jsem byla taková a maková a dnes nejsem? Proč a proč a proč? Pro slepičí kvoč.

Nejradši bych se takhle odbyla, protože tyhle otázky se ke mě opakovaně vrací ve velkých kruzích a dožadují se vysvětlení. Skutečného vysvětlení, které bude dávat smysl a které povede k řešení.

022: Ne, děkuji, tohle nedělám

Člověk má občas tendenci podléhat tomu, že věci jsou definitivní. Když se něčím prokoušeme, probereme to ze všech stran a máme pocit, že je to jasné, zaujmeme stanovisko a dojdeme k nějakému řešení.
Tím je hotovo. Vyřízeno.

021: Nezapomínám na svou výzvu?

Po měsíci a půl jsem se zase probírala ve svých 101 cílech. Trochu mě vyděsilo, že už jsem dávno za pětinou času, ale rozhodně se nemohu pochlubit takovým množstvím splněných úkolů. Zásadní chybu vidím v tom, že to mám jen tady na blogu...

019: Když třídit (už) nestačí

Třídíme celý život. Třídily jsme už za totáče. Ještě v době, kdy jsem byla tak malá, že jsem kulový věděla proč, jsme dávaly staré noviny, krabičky od léků nebo Granka a pytlíky od surovin do speciální krabice schované u dveří záchoda. Když se toho nasbíralo dost, svázalo se to a odvezlo do sběrného dvora.

018: Každý může změnit svět

Dřív jsem uvěřila - jako mnoho lidí, že já sama svět ovlivnit nemohu. Svět je obrovský a já jen jeden človíček, kterého není vidět ani slyšet. Nezmůžu NIC, když nemám peníze, moc, vliv, tým... Zkrátka všechny ty věci, co jsem si myslela, že nezbytně mít musím, abych...

017: Super rychlé velikonoce

Teda, pokud bych byla Čech podle toho, jak dodržuju určité tradice, těžce bych to projela.

Velikonoce nikdy nepatřily mezi svátky, který jsem měla ráda. Pomlázka, vajíčka, beránek... Nevim. Divný.
Letos na ně totálně pečeme. Teda vlastně jsme nepekly vůbec nic. Nějak to jde mimo nás. Totální nezájem. Nic ostentativního, nic osobního, prostě jen není prostor ani chuť se tím zabývat.

016: Hlava plná nápadů není cool

Co může být horší než nemít žádný nápad? Mít jich spoustu a neumět se rozhodnout. Neumět si nějaký vybrat.

Někdy je možná lepší, když má člověk jen pár nápadů, nebo ideálně jen jeden jediný, který pak piluje a dotahuje k dokonalosti. Hledá a dolaďuje cestičky, jak co udělat, a po čase jak to udělat jednodušeji, rychleji a třebas i nějak automaticky.

015: Baklava forever

"Když jsem před patnácti lety... Patnácti? Nééé, asi jen třinácti..." Tak začínala moje věta, když jsem chtěla popsat svou první zkušenost s baklavou...

Ty jo, připadám si jako pamětník. Přitom nejsem tak stará, ale tohle znělo fakt hrozně. No dobře, je to prostě hodně dávno, co jsem ochutnala tu úplně první baklavu. Pamatuju si to ale jako by to bylo včera. No, tak to zase kecám, včera jsem se poflakovala doma a nic nedělala, ale pochutnávala jsem si na úplně jiné baklavě. Přesto ta první vzpomínka nevybledla.

013: Zas podléhám pečení

Ne že bych na pečení zanevřela, jen to poslední roky nebylo jako kdysi.
Když mi během střední došlo, že je to moje láska, že mne neuvěřitelně baví dělat různé koláče, dorty a těšit se z toho, když se to povede, voní a chutná, zařadila jsem to mezi svoje odpočinkové aktivity, které mě těší a vždy znovu nakopnou.

012: Překonávat svoje strachy

Dnes jsem zahlídla supr sestřih videa od Michelle, která se při stěhování do New Yorku rozhodla postavit svým strachům a vymyslela si na sebe výzvu (no jo, výzvy taky miluju). 100 dní - 100 strachů, které se pokusí překonat. Všechny tyhle kroky samozřejmě zdokumentovala nejen na svém blogu »»»

010: Těším se na ten den

... kdy bude tak teplo, že až vyperu prádlo, nepověsím ho na topení ani na sušák do obýváku, ale hodím ho do lavoru a odnesu na zahradu. Rozvěsím ho na šňůry a nechám ho napustit vůní slunce. Paprsky budou šimrat jednotlivá vlákna našich triček, ručníků a spoďár a ještě dlouho poté budou vonět tak, jako nic jiného nevoní, hihi.

009: Není samozřejmost, že na sobě makáš

Není samozřejmost, že nespíš na vavřínech, že se dál vzděláváš, že se nespokojíš s tím, jak to je, ale posouváš svý hranice, že tě baví hledat další cesty, dál růst, být spokojenější se sebou a s tím, jaký jsi a čím se stáváš.

008: Jak si komplikujeme jednoduché cesty

Vrátila se mi z Holčičí noci zaujatá zapékacími korálky. Taková blbost, říkala jsem si před lety, když to u nás začalo. Proč bych skládala skládačku a pak to zapekla? Co pak s tím? Po čase budu mít doma bambilion obrázků a žádné korálky. Takže se zase koupí nové (dobře to vymysleli, zloduši) a tak pořád dokolečka, dokud doma nebude přes samý obrázky k hnutí. Jako bychom si domácnost nekomplikovali čímkoliv jiným.

007: Nejlepší přivítání?

To jsem zažila dnes při setkání s týmem.
Peláším si to, jak jinak než na poslední chvíli, do naší kanceláře a lehce zadýchaná do ní vpluju. Tím potěším některé přítomné, kteří si nějakou záhadnou dedukcí mysleli, že já se nezadýchávám (když jsem proti nim poloviční). Jenže pravda je taková, že moje fyzička potřebuje ještě hoooodně doladit.
Ale vše postupně!

006: Napiš Neumím poslouchat!

S tím přišel můj syn domů. Zakrýval to v notýsku, když mi názorně ukazoval, že nemá žádný úkol.
"Hele, podívej... Není tam úkol!"
"Máš pravdu... A co to je napsané pod tvou dlaní?"
"Ale niiiiic..." a rezignovaně, s kapkou vzteku ruku odkryl.

005: 4:59, můj oblíbený čas

Ano, minuta před pátou hodinou ranní. Ideální čas pro vzbuzení a využití toho božanského klidu v celém bytě a vlastně i domě a v tu chvíli snad i celém světě, pro vlastní potřebu.

Za minutu pět je poslední týdny oblíbený čas pro mé probuzení. Nevím jak to dělám, ale tělo se vzbudí samo. Natěšený jak malý děcko, že spolu a jen spolu budeme tu hodinu a půl.
S takovou vnitřní radostí pro sebe lze jen těžko zaspat.

004: Když (ne)meju si... vlasy

Umýt si správně vlasy může být docela věda. Ne zas taková, že by to nedaly i děti, ale trochu to nedávaj. Vždy, když jim dám do dlaní šampon, a dřív než řeknu (po miliontý), ať dají trochu sem a trochu tam, prásk ho, napatlaj si všechno na vršek hlavy.
Ou Kej... Pak mají napěněnou jen šošolku a vlasy stejně umytý nejsou, a z vany zní "Mamííííí, mně to nejdééééé!"

003: Vyrazit, kam mne nohy táhnou

To jsem vždycky obdivovala.
Jeden z mých snů je hodit batoh na záda a někam vyrazit - jen tak, bez plánu, s omezeným rozpočtem, s tím, co cesta přinese. Můj hotel bude příroda a já zažiju něco úžasného. S důrazem právě na ten prožitek.

002: Pohrabat se v hlíně

...a užít si víkend trochu líně.
I když jsem si říkala, co všechno zas udělám. Neudělala. No a co. Tak máknu přes týden.

Venku se v posledních dnech vylouplo tak dokonalý jaro, že ani dnešní ranní déšť ho neohrozil. Odpoledne bylo na zahradě. Hrabalo se listí, sázely se (konečně!) cibulky a byla pohoda.

001: A nedám si pokoj a nedám

Asi za to může jaro...
Slunce a teplo a ty rozkvetlé stromy všude v Praze. Prostě romantika uprostřed městský dlažby, trolejí a vrčení aut.