023: Porovnávám se

Kdo jsem byla a kým jsem dnes? Proč jsem dřív byla šťastná a dnes tolik nejsem? Proč jsem byla taková a maková a dnes nejsem? Proč a proč a proč? Pro slepičí kvoč.

Nejradši bych se takhle odbyla, protože tyhle otázky se ke mě opakovaně vrací ve velkých kruzích a dožadují se vysvětlení. Skutečného vysvětlení, které bude dávat smysl a které povede k řešení.

Jenže já ho nemám. JÁ NEVÍM.
Najednou zpochybňuji i to, zda jsem taková, jaká si myslím, že jsem byla. Myslím OPRAVDU byla. Zda to nebyl jen klam. Zda to nebyl jen dojem. Ale pak se kouknu, co všechno jsem dělala, zvládala a jak jsem si užívala život a asi jsem taková vážně byla: akční, kreativní, přátelská, ztřeštěná a jednoduše šťastná.

Přestože mi spousta věcí zůstala - třeba nedochvilnost, odkládání a nerozhodnost při výběru z více lákavých možností, bylo to jiný. Proč ale to jiný má stále tu podivnou pachuť v lepší...

Je v pořádku, že se člověk mění, to beru. Bylo by dost divné neměnit se a zůstávat stejný. Ale když má člověk pocit, že tím, kým se stává, je někým úplně jiným, že se nestává lepší verzí sebe sama, ale že to s ním jde z kopce, že ztrácí spoustu těch úžasných vlastností, kterých si sám na sobě vážil, je zmatenej. Hodně zmatenej. A taky hodně zklamanej. Tak hledá, co je blbě.

Kde je ten bod, kdy se věci zlomily?

Proč je najednou to, co pro mě bylo samozřejmé, něčím naprosto neznámým?
A možná, že tohle všechno zmatení je stálou součástí samotného procesu, jen tahle část je teď víc vidět, a také je to mnohem protivnější, naléhavější a chaos vzbuzující.

No jo, ale co s tím? Možná, že se tahle chvíle má prostě jen přečkat beze snahy cokoliv řešit.
Co jednoduše připustit i to, že nemusíme porozumět. Stačí, když budeme v tichosti nezasahovat a necháme ten proces, který se děje, stát se tím, čím má. A my budeme jen v klidu přihlížet a dít se s tím.

Jediné, co máme = musíme dělat, je ovládnout touhu do všeho strkat nos a všechno napravovat. Hlavně se nehroutit sami nad sebou a nepokrytě kritizovat proces, kterému ani za mák nerozumíme.

Kolem a kolem, ať se děje, co se děje, ať nás to děsí sebevíc, je to naše. Je to hustý, o tom žádná, ale o to krásnější to nakonec může být. Protože když věříme v dobrý konce, tak ony přijdou. A když to dobrý není, je víc než jasný, že tohle konec zdaleka není.
A tohle konec rozhodně není, tím jsem si jistá.

Ano, tím jediným jsem si právě teď jistá.