9. dubna 2017

009: Není samozřejmost, že na sobě makáš

009: Není samozřejmost, že na sobě makáš

Není samozřejmost, že nespíš na vavřínech, že se dál vzděláváš, že se nespokojíš s tím, jak to je, ale posouváš svý hranice, že tě baví hledat další cesty, dál růst, být spokojenější se sebou a s tím, jaký jsi a čím se stáváš.


Jeden z mých přátel na Facebooku sdílel svůj pokrok. Už nějaký ten týden z postů vím, že pravidelně cvičí a dělá pro svý tělo max. Tak jako já - obě jsme se rozhodla se sebou něco dělat. Dnes sdílela svůj další úspěch - 5 kilo dole.

Říkám si, WOW. Gratuluju a přihazuju i svůj první dílčí úspěch. Vzájemně si gratulujeme a fandíme k dalším úspěchům. A jak čtu reakce ostatních, vidím i spoustu dotazů, jak to dokázala. Všichni skládáme obdiv. A mne dochází, že tohle není samozřejmost. Ne to, že si vzájemně přejeme úspěch, ale to, že se sebou něco děláme.

Dřív jsem si myslela, že všichni lidé chtějí stále růst, že je to pro nás něco tak přirozeného a že celý ten vývoj a všechny ty možnosti chceme všichni využít a použít pro své zlepšení. Ne v nějakém úchylném smyslu posedlosti po dokonalosti, chraň Bůh. Ale v takovém tom běžném nasávání informací a jejich postupného zařazení do života a díky tomu růst a stávat se stále lepší verzí sebe sama. Naplňovat své možnosti potenciálu, který máme.

Nic na sílu. Nic úmorného. Jen přirozený, příjemný a cílený růst. Hravý, zábavný, obohacující. Tak jak je to pro vše v přírodě přirozené. Chtít dosáhnout toho nej, co v nás je. Opřít se do toho a nebát se.

Vím, že ne vždy je nám situace nakloněna. Sama jsem si prožila období, kdy jsem spíš padala a přestala jsem spoustě věcí v sobě věřit. Přestala jsem chtít být lepší, chtěla jsem jen přežít a marně hledala cesty, kudy vyrazit, abych přestala narážet v tom metrkrátmetr prostoru, ve kterém jsem se uvěznila. Přestat na sebe tlačit, přestat stále něco chtít, někomu se zavděčit, růst, protože je to přece přirozené pro život.

Někdy nás období zimy, kdy se připravujeme na další růst, kdy odpočíváme, zpracováváme, dožíváme to, co se nám stalo, zasáhne ne jen na tu čtvrtinu roku, ale prodlouží se na několik let. A je to tak dobře, pokud to má výsledek, ale spousta lidí si svou zimu nechává celoživotně. Možná to vlastně žádná zima není, protože v té se zpracovává celý rok. Někdy se dostaneme do mezičasí a v něm nevědomky setrváváme...

Je to špatně? Rozhodně ne. Jen je nesmysl myslet si, co je a co není samozřejmost. A také že to, co je teď, nemusí být napořád.

Každý sám musí poznat, jak žije a jestli ho to vede tam, kam chce.
Každý sám se musí dostat na svou jedinečnou cestu.
každý sám za sebe se musí rozhodnout, zda zůstane stát nebo vykročí.

Inspirace je všude. Na nic nemusíme být sami. Můžeme jít tempem jakým chceme. Někdy krokem, jindy skokem. Důležité je cítit se tak dobře a vidět v tom smysl.
Ten potenciál v nás je, příroda nám každý rok ukazuje, jak nato, ale nikoho nutit nebude...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)