Dnes jsem zahlídla supr sestřih videa od Michelle, která se při stěhování do New Yorku rozhodla postavit svým strachům a vymyslela si na sebe výzvu (no jo, výzvy taky miluju). 100 dní - 100 strachů, které se pokusí překonat. Všechny tyhle kroky samozřejmě zdokumentovala nejen na svém blogu »»»
Už jen to minutové video bylo tak úžasně inspirující, že bych z fleku šla skočit z mostu (bungee jumping) nebo si pořídila in-line a začala bruslit. Ani jedno teď udělat nepůjdu, ale připomnělo mi to, že mám na svým dosud nesepsaným seznamu několik strach nahánějících činností. Aktivit, které mne budou stát velký výstup z komfortní zóny, i když tohle sousloví je už tak provařený, že ztratilo tu správnou dávku burcování.
Ale když o tom tak přemýšlím, nakonec to nemusí být nic velkého a naplánovaného. Každý den spousta z nás čelí nějakému strachu. Spoustu z nás ten protiva zastaví. A spousta z nás se mu postaví. Možná to nikde neříkáme a ve většině případů jsme s tím sami - se svou prohrou i se svou výhrou a to je občas škoda. Protože když sdílíme, můžeme rychleji růst, inspirujeme a vrací se nám spousta energie, kterou můžeme přetavit nejen pro překonání dalších strachů, ale i pro ještě větší radost z každého kroku, který uděláme. V podstatě stejně jako to udělala Michelle.
Jasně, že si to mohla šudlat někde doma do deníčku. Tu a tam by postla fotku na fejs nebo instáč a bylo by. Tak to vlastně dělají tisíce lidí. Ale já tady taky teď dělám 365 projekt veřejně. Mohla jsem to psát do nějakého notýsku a pak si jen říct, že jsem to dala, ale ten veřejný závazek, to, že to děláte otevřeně, že tím chcete někoho zasáhnout, z toho dělá něco víc z čeho můžete profitovat i vy.
Ona ta inspirace vždy proudí oběma směry a nakonec je úplně jedno, kdo s tím začne.
Vlastně není. Vrací se to, co vyšleme...
Ou jééé, to mě fakt baví.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)