016: Hlava plná nápadů není cool

Co může být horší než nemít žádný nápad? Mít jich spoustu a neumět se rozhodnout. Neumět si nějaký vybrat.

Někdy je možná lepší, když má člověk jen pár nápadů, nebo ideálně jen jeden jediný, který pak piluje a dotahuje k dokonalosti. Hledá a dolaďuje cestičky, jak co udělat, a po čase jak to udělat jednodušeji, rychleji a třebas i nějak automaticky.

Hlava plná nápadů vypadá děsně cool, ale je to k prdu, pokud zažíváte rozhodovací paralýzu. K čemu je pak všechna ta kreativita, ta nápaditost a nadšení? Ten stav, kdy máte přehršel nápadů a každý se vám zdá báječný a realizovatelný, vlastně vůbec není taková bomba, jak to vypadá. Naopak.
Je to šílenství. Stupňované každou další myšlenkou rozvíjející jednotlivé nápady, protože tím více jich je. Roste to geometrickou řadou. Bez šance na stop stav. A pak padnete. Protože tohle váš mozek v jednu chvíli není schopen pobrat.

Vyřeší to otázky: Čím začít? Co si vybrat? A co zkusit tak nějak od každým trochu?
Jedna blbější než druhá. Odpovědi jakbysmet.
Žádná snaha nevede k řešení.

Pukne vám hlava, nebo k tomu má minimálně dost blízko.
Pak puká srdce, páč jak to nemáte, chcete to ještě víc a začnete se drtit každou ptákovinou. Nakonec se přidá přítel Strach a kamarádky Pochyby a s nimi přichází i přitrouble nejapná otázka, zda vůbec někdy stihnete tolik nápadů realizovat a zda teda vůbec má cenu se do toho pouštět, když stejně nevíte, za který konec to vzít.

Ty vo*e, má, jasně že má... jen se člověk musí zbavit všech těhle chytráků, který mu místo pomoci házejí klacky pod nohy. Protože v takovém stavu, i kdyby některý z těch nápadů měl milionový potenciál, zůstanu stát před branou, zavalena nápady.

Znáte to taky? Já moc dobře. Hodně se mě natrápily. Jenže všem dnům jednou přijde konec. Šlus. Tečka. Finýto, kámo. V mém případě právě dnes. Viváááááát. Dnes jsem snad poprvé zvítězila. Nebo mám alespoň ten pocit. Vlastně dnešek je možná jen výsledkem něčeho, co jsem začala už před rokem svou úžasnou mantrou k "léčbě" strumy mé rozbujelé štítné žlázy. Tehdá jsem si vytvořila magickou formulku "Mám dostatek času pro uskutečnění všech svých snů!"

Spadl ze mne obrovský kámen! Opakovala jsem si to do zblbnutí. A čím víc jsem si to říkala, tím klidnější jsem byla. Víc nebylo třeba. Tehdy.

Dneska je to jinak - konečně jsem si vybrala

Ten pocit, když se v mozku všechny ty věci samy poskládají, aniž byste na sebe museli tlačit. Ten pocit, když mezi tunou toho, co by bylo boží dělat, najednou zasvítí jen pár bodů jako majáky a osvítí si cestu. Ta směs pocitů úlevy, nadšení a odhodlání.

Jestli jsem se trefila, ověří jen čas. Nechám to na něm - do tohohle nekecám. Ale když o tom tak přemýšlím, vše jsou to věci, které jsem si vysnila už dávno dávno před tím, než jsem kdy snila tak, že by se to mohlo splnit.

Život je vážně kouzelnej.