019: Když třídit (už) nestačí

Třídíme celý život. Třídily jsme už za totáče. Ještě v době, kdy jsem byla tak malá, že jsem kulový věděla proč, jsme dávaly staré noviny, krabičky od léků nebo Granka a pytlíky od surovin do speciální krabice schované u dveří záchoda. Když se toho nasbíralo dost, svázalo se to a odvezlo do sběrného dvora.


Pomáhala jsem. Naložily jsme starý rozvrzaný kolečko a vytáhly ho kousek ulicí. Mezi domy byla sběrna. Všude byly papíry a velký kontejnery a pak děsně hlučnej lis. Rozcuchaný a trochu divoce vypadající pán v modrém plášti nás vždy vyzval, ať to tam (jako na tu obrovskou váhu) nandáme, podíval se svýma pomněnkově modrýma očima kolik to dalo, odběhl za dveře pro drobné a já měla na Pedro.

Lahve od mlíka nebo limči se tehdy vracely do krámu. Ostatní láhve byly vratný. Plechovky se taky daly odvézt. Oblečení se "recyklovalo" po celý rodině, někdy ke zlosti mladších členů a navzdory všem protestům. Nepamatuju se, že bysme někdy vyhazovaly věci, který by se ještě daly nosit. Někdy jsme nevyhazovaly ani to, co už se použít nedalo (což je zase jinej příběh). Vše se prostě nějak zužitkovalo - bud´ to pokračovalo svou cestou v rámci systému, nebo jsme se o to postaraly, ať už cílenou recyklací nebo darem.

Vždycky jsem z toho měla dobrej pocit

Měla jsem dojem, že se starám, když mi není lhostejný, že se něco dá použít vícekrát a já to respektuju. Teď už dávno nestačí starat se o to, aby do zelenýho šlo barevný sklo, do modrýho správnej papír (třeba roličky od toaleťáku jedině na kompost) a do žlutýho plasty. Hodně plastů. Poslední dobou až moc plastů. To množství mě děsí. Přirozeným vývojem už nějaký ten pátek pokukuju i po dalších možnostech...

Nebo je snad normální každý týden vyhazovat velkou igelitku plastu? Ten dobrý pocit z třídění už ztratil svou sílu. Třídění neřeší problém. Ten plast tady stále je a je ho moc. Je všude. To chci změnit.

Přestože jsem za poslední měsíce udělala několik nákupních úprav, nemám pocit, že by se počet plastů, které opouští naši domácnost, výrazně snížil. Ach jo.
Koupit místo 5 jogurtů jedno velký balení je ušlechtilé, ale furt tu máme ten kelímek, který někam poputuje. I když koupím větší balení oříšků, rýže, mouky, luštěnin, furt je tu ten obal. Bezobalové fungování je nevyhnutelný další krok, který bude potřeba začít aplikovat.

Je mi jasné, že hned to nebude, ale začala jsem...
V koupelně se mi daří zatím nejvíc. Naprosto přirozeně jsem odbourala čistící tampony (proč jsem si je tehdy vůbec pořizovala?) a mám super konjakovou houbičku, která se používá opakovaně. Jelikož je to houba na bázi vlákniny, její recyklace bude vcelku jednoduchá. Se to rozloží!

Na obličej mažu kokosák, který kupujeme v kilovém balení, a nádobka se dá pak využít na zahradě na sázení, takže aspoň tak. Pocit viny je mnohem menší.
Minimalizaci další plastové show řeším spontánním přechodem na no-poo a tím tak nějak má kosmetická story končí. Se totiž nemaluju.

Malé šplouchnutí pro čtyřčlennou rodinu. Pro začátek ale dobrý!
Rozhodně nekončím. Vlastně slavnostně chci sama sobě slíbit, že během tohoto roku nastavím více procesů tak, abych pro začátek snížila množství plastů, které naše domácnost produkuje. Ano, pro začátek, protože plasty jsou jen část toho, co se dá = musí řešit. A aby to fungovalo, je potřeba najít řešení, které je jednoduché, ekonomické časově i finančně a tím si zaručit dlouhodobou funkčnost.

Přidáte se taky?

Inspirace přímo od Tomáše Hajzlera