Když jsem šla z podvečerního záchranného nákupu neodolala jsem a pokusila se svůj rozbouřený žaludek zklidnit tím nejobyčejnějším rohlíkem, jaký jsem jen mohla koupit. Pšeničný tukový za dvě kačky.
S chutí jsem se zakousla.
Ach bože. Konečně něco, co můžu jíst, aniž by to vyvolávalo přílivy zvracení a ještě větší těžkosti v žaludku. Zakousla jsem se o to vydatněji, až se mi několik drobečků přilepilo na vlhké rty. Olízla jsem je, dožvýkala sousto a s chutí se zakousla do dalšího. Lááááááááábuž.
Jak asi vypadám? S narvaným batohem a sáčkem rohlíků v jedné ruce a v té druhé další rozjedený, který do sebe nenasytně soukám? Kdybych byla ještě trochu buclatější, vysvětlovalo by to všechno. Úplně všechno. A kdyby mi někdo dělal analýzu jídelníčku podle dnešního nákupu, neprošla bych. Rohlíková klasika by ho asi položila.
Jenže buclatější nejsem. Nikdo mi analýzu nedělá. Jen já vím, že tohle rozhodně není můj obvyklý nákup. Normálně ani nejím na chodníku - většinou. A bílý rohlík jsem neměla ani nepamatuju. Vlastně nic z toho, co dneska mohl kdejaký kolemjdoucí vidět, vůbec nejsem já. Přesto by si mohl myslet, že přesně to jsem.
A pak mi došlo, jak je ten první dojem děsný svinstvo. Je to ještě větší klam, než si občas uvědomuju. Člověk musí být sakra opatrný.
Mnohem víc, než jsem si myslela, že by měl...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)