29. dubna 2017

029: Deník - malý kousek vašeho tajného světa

Deník - malý kousek vašeho tajného světa

Na různé zápisky ze života vzniklo už tolik obměn, že vybrat si jen jednu působí jako těžký hřích. Můžete si psát vděčnosti, knihy snů, ranní stránky, afirmace a různé journaly, kde se mísí klasický diář s osobními zápisky všeho druhu. Ale přesto je jedna universální rada, kterou dostane každý (nejen) začátečník v osobním rozvoji: Piš si deník!

Klasiku, kam si zapisujete svoje myšlenky. Žádný to-do-listy, žádný seznamy, žádný úkoly k vyřízení, ale opravdu jen a pouze prostor pro to, co vyndáte z hlavy na papír...
Je to trochu legrační a nerada bych shazovala osobní rozvoj, ale už z toho pojmu trochu blinkám.

Když mi bylo nějakých třináct, čtrnáct, inspirována kamarádkou zašla jsem do papírnictví a koupila si neskutečně drahý Bobo blok s extra tvrdými deskami s motivem cihlového kárování, se světle zelenou předsádkou a dvojitou linkou na začátku každé stránky. Měl 60 listů a řádkování bylo husté a tisk modrofialový. Jen jak to píšu, slyším první lupnutí šitého hřbetu, když jsem ho prvně pořádně rozevřela, abych mohla začít psát.

Na předsádku jsem si po pár týdnech (to už bylo jasné, že s tím neseknu) vlepila labyrint ve tvaru srdce, asi pod tlakem inspirace knih Lenky Lanczový. První zápisek fakticky začínal větou "Milý deníčku," a už tehdy jsem se v tom cítila neskutečně nekomfortně, ale nějak se začít musela. Ty první zápisky stály za prd - prázdný kecy o tom, co se dělo, nebo spíš nedělo a trochu hloupoučký vzdychání, jak se na mě nepodívá a nepodívá. Když o tom tak přemýšlím, vrazila bych si jednu, ale vysvětlujte tohle pubertální holce, že jo.

Ať se tvrdí cokoliv, v tomhle žádný záměr osobního rozvoje nebyl. Chtěla jsem jen zažít ten pocit a zjistit, co se stane, když si začnu psát, co se děje, na co myslím a o čem sním. Nic víc. Byla v tom i kapka davovýho šílenství, kdy jako dospívající prostě chcete splynout s proudem a dělat to, co jiný holky.

První rok, možná dva, jsem ani nevěděla, jak to pojmout. Hledala jsem, co je a není správné, držela jsem se na uzdě, jako by mě někdo kontroloval. Hledala jsem tu formu rozmluv se svým já, s tím něčím, co ve mě bylo a já na to skrze ty stránky mohla mluvit. Trvalo pár týdnů zbavit se škrobenýho a dost kostrbatýho projevu. Než jsem pochopila, co mi tyhle zápisky mohou dát, než jsme se skutečně "střetly", uplynul rok, možná dva. Zpětně nechápu, že jsem tak dlouho vydržela dělat něco navzdory podivnýmu pocitu, ale já to chtěla zkusit a do detailu jsem nešla...

Po pár letech jsem objevila svůj styl, svou formu. Uvolnila jsem se a brala ty stránky jako kámošku, která mi nikdy neodporuje, nikdy nekritizuje a nehodnotí. Stačím jí tak, jak jsem a je to v pořádku. I když bych to takhle ani v těch 16 neřekla, vyjadřuje to celý můj postoj, který vůči deníku dodnes mám.

Občas se sama sebe ptám, proč si už tenhle klasický deník nepíšu. No, píšu, ale začala jsem 2010 a jsem v polovině 150 listového bloku. To mluví za vše. Vlastně, to vůbec jasné není.
Kdy se to zlomilo? Kdy to přestalo být důležité a kdy na to najednou přestal být čas? Jak může člověk přestat mít čas na svůj život?

Moc dobře vím, kdy se to zlomilo. Moc dobře vím, kdy se usadila žába na prameni a já se furt snažila jí odtamtud dostat. Marně. Jsem s ní už smířená? Nevím.
Teď píšu tyhle řádky a to nějak supluje jistou formu deníku. Možná tajně doufám, že i tohle mě rozproudí, pokud mě to totálně neznechutí veškerý (nejen osobní) psaní...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)